Křesťanský státník, císař a král

Po nástupu na trůn v roce 1916 udělal hned několik opatření k opětovnému návratu k parlamentnímu charakteru monarchie, udělil milost Kramářovi a Rašínovi, odsouzeným k trestu smrti. Jeho hlavní úsilí směřovalo k zastavení válečných operací a pokusil se přitom využít kontakty prostřednictvím své manželky Zity Bourbonsko-Parmské. Snažil se mimo jiné podpořit mírové iniciativy, které vycházely od papeže Benedikta XV. Snahy o separátní mír pro rakouské zbraně však skončily nezdarem a Habsburská monarchie se ocitla v silném německém vlivu. Ten se třeba projevil i vzrůstem německých nacionálních tendencí v českých zemích, což se stalo jednou z příčin, proč pak v české veřejnosti významně stoupla podpora národní samostatnosti.
Karel se pokusil zachránit soustátí manifestem z října 1918, ale to byla už jen labutí píseň, neboť ještě před koncem první světové války se monarchie rozkládá a vznikají nástupnické státy, včetně Československa. Karel poté odešel do Švýcarska a po dvou pokusech o opětovné získání trůnu v Maďarsku zemřel na portugalské Madeiře v dubnu 1922 na epidemii španělské chřipky.
Pro svůj příkladný křesťanský život a své mírové snahy byl v říjnu 2004 blahořečen papežem Janem Pavlem II. Jako zázrak bylo uznáno uzdravení polské řeholnice z vředů na nohou. Den památky není ale dnem jeho smrti, nýbrž dnem svatby se Zitou, od níž uplynulo letos 110 let. Při beatifikaci papež Jan Pavel II. pronesl: „Nejdůležitějším úkolem křesťana je hledání, rozpoznávání a následování Boží vůle v každé záležitosti. Křesťanský státník, císař a král Karel I. přijímal tuto výzvu každý den. V jeho očích byla válka ‚něčím děsivým‘. Uprostřed vřavy první světové války se usilovně snažil napomáhat mírové iniciativě mého předchůdce Benedikta XV.“ Zdůrazňovala se také jeho osobní hluboká zbožnost a jeho role jako manžela a otce osmi dětí (poslední se narodilo až po jeho smrti).