Vydání: 2016/30 Vzhůru do Krakova! I na kolech, 19.7.2016, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma

Ne vždy je to ideální a jednoduché. V rodinách nemusí být vztahy pokaždé vřelé a pokojné, rodiče a prarodiče se v řadě názorů mohou rozcházet. Dokonce i v těch na výchovu – například náboženskou. Pamatujme však, že dítě bude jednou rodičem a rodič třeba malinko zlobivou babičkou, která si v přístupu k dítěti dělá tak trochu, co chce. Nebo může být (nebo bude) rodinná konstelace ještě úplně jiná: babička hodná a zlobit bude rodič nebo dítě. Ať tak či onak, rozhodně to není příliš důležité pro hlavní aktéry prázdnin: děti. Psychologové se shodují, že je-li pro ně kontakt s dědečkem a babičkou příjemný a přínosný, obvykle o něj také obě strany velmi stojí. A od rodičů by bylo velmi moudré takový prostor vytvořit.
O přirozeném prolínání světů dědečků, babiček a jejich vnoučat jsme hovořili s Jaroslavem Šturmou, dětským psychologem s padesátiletou praxí v oboru, a Jiřinou Prekopovou, známou psycholožkou a rodinnou terapeutkou. Setkali jsme se na Velehradě, kde během Dnů lidí dobré vůle vedli seminář o výchovných problémech dětí různého věku.
Předávání rodinné paměti
„Pokud babičky a dědečkové chtějí a mají-li děti zájem, je pro vývoj dětí společně strávený čas nesmírně důležitý. Často se ale stává, že by právě babičky chtěly, ale rodiče a děti nemají zájem. Vlastně si tím škodí,“ říká na úvod Jiřina Prekopová. Jaroslav Šturma jí přitakává a zdůrazňuje dva významné aspekty takových prázdnin: rodiče a prarodiče si při péči o děti vzájemně vypomohou a vnoučata si s prarodiči něco užijí. A zejména se zde nabízí prostor pro kontinuitu v předávání rodinné tradice a paměti – což je podstatné hlavně v dnešní době, kdy se poměrně radikálně mění životní styl a kultura. Změny (a to nejen v technologiích) jsou podle psychologa natolik překotné, že nebýt prarodičů, jsou možnosti dát dětem pochopit vývoj společnosti, v níž žijí, značně omezené. „Když jen pomyslíme na to, co poslední generace zažily… Už odcházejí staří lidé, kteří pamatují ještě válku. Prarodiče našich dětí vyrůstali za komunismu a měli by vydat živé svědectví, jaké to bylo. Mimo jiné i proto, aby děti bez zkušenosti nešilhaly po něčem, co může vypadat zdálky lákavě,“ připomíná psycholog a člen Papežské akademie pro život. „V době, která je tak kvapná, je pro děti podstatné, aby znaly své kořeny a navazovaly na ně. Aby na mapě jejich životů nebyla černá místa a tabu. Právě to je může ochránit před opakováním životních omylů blízkých, poznat dějiny svého rodu a najít vlastní identitu,“ dodává Šturma.
Nejít z extrému do extrému
Jiřina Prekopová pak upozorňuje, že mezigeneračním vztahům je třeba věnovat čas a péči. Představa, že se vybudují samy, je utopická. „Děti minulost moc poznávat nechtějí, dívají se hlavně dopředu, láká je nejnovější a nejmodernější technologie. Ale koruna stromu se může rozklenout do šíře a výšky jen podle toho, jaké má strom kořeny. Já jsem ještě velmi ráda naslouchala svědectví z první světové války, obávám se, že dnešní děti o ně tolik zájmu nemají.“ Přesto je podle Jaroslava Šturmy důležité taková živá svědectví předávat a dopřát ho také dětem. Z vlastní praxe pak potvrzuje, že se na takové vzájemné prázdniny obě strany těší. „Přál bych to i těm, kteří takových setkání nejsou z různých důvodů schopni.“ Není přitom cílem, aby děti trávily celé prázdniny u prarodičů, ale škodlivý je i opačný extrém, kdy se prakticky nepotkají. „Rodiče, při vší svobodě, kterou dětem dávají, jim mají činit nabídku a k takovým kontaktům je povzbudit, rozhodně z toho však nedělat povinnost,“ dodává Šturma.
Aktivnější prarodiče
Komunikace i vztahy mezi generacemi jsou samozřejmě obousměrné. Také dítě může prarodiče do značné míry obohatit, projevit jim svou náklonnost, nabídnout svůj pohled na svět i jeho poznání. „Ve vzájemném předávání lásky vidím doslova osudovou nouzi. Vždyť v tomto prostředí se také předávají hodnoty, včetně víry a lásky. Zde se dítě učí hodnotám. Právě dědeček s babičkou bývají obvykle pevnějšími nositeli hodnot,“ zdůrazňuje Jiřina Prekopová.
Sami prarodiče se za poslední desetiletí hodně změnili. Nemají tolik času a bývají mnohem aktivnější, než tomu bylo dříve. Díky prodlužování věku dožití a zlepšování zdravotního stavu často kypí silami a kapacitou se svým vnoučatům věnovat. Pokud ovšem mají zájem. „Je to jedinečná příležitost. A navíc i velmi užitečná a praktická pro obě strany. Přiznávám, že to, co umím s mobilem, mám od vnoučat. Sám bych to z návodu nepochopil, ale dvanáctiletý vnuk mi to ukáže. Vznikne tak prostor důvěry a já vím, že za čas přijde s problémem nebo úkolem, s nímž si sám nebude vědět rady – a já mu to budu moci oplatit svou radou,“ připomíná psycholog Šturma. Mezigenerační vztahy jsou dokladem nepřerušeného toku života. „Měly by tvořit kontinuitu a dávat dětem porozumění rodině i světu kolem nich,“ uzavírá Jiřina Prekopová.