- Katolický týdeník

Máme syna ve třetí třídě. Před rokem začal chodit do skautského oddílu. Jeden ze spolužáků se mu za to posmívá. Zároveň je syn neoblíbený u družinářky. Když jsem si na ni přišla do školy stěžovat, třídní učitelka mi řekla, že o nic nejde, že je to mezi dětmi běžná záležitost. Naopak: náš syn se prý stále posmívá jedné spolužačce. Překvapilo mě to. Syn bývá v kontaktu s dětmi zpočátku spíše plachý, s přechodem do nového prostředí mívá potíže – někdy až úzkosti. Mám pocit, že škola příliš dobře s dětmi nepracuje.

Odpověď na tuto otázku není jednoduchá, protože se zde objevuje mnoho faktorů, které by se vyjasnily při delším rozhovoru.
1) Má posmívání něco společného se šikanou? Paní učitelka se domnívá, že posměch je běžnou záležitostí mezi dětmi. Má pravdu, nebo bere věc na lehkou váhu? Šikana je vždy záležitostí opakovanou, je v ní agresor (třeba celý kolektiv) a oběť. Hranici nezávazného dětského „pošťuchování“ není vždy lehké odlišit. Důležitá není jen vnější forma agrese, ale i subjektivní prožitek dítěte. Zde se chlapec trápí, proto je třeba jednat.

2) Co může udělat učitel? Jeho reakce by se měla odehrávat ve dvou rovinách: práce s jednotlivými aktéry – obětí, agresory (na obou stranách často bývá v podtextu strach), i práce s celým kolektivem třídy.

3) Co mají dělat rodiče, jsou-li jejich děti obětí šikany? Kontaktovat učitele ve třídě a vychovatele v družině je správný krok. Není ale vždy jisté, že narazíme na chápající přístup. Dobré je pokusit se poznat skupinu agresorů. Kdo ji vede? Co je skutečným důvodem posměchu?

Rodiče se často ptají, zda je řešením problému dát dítě do jiné třídy nebo do jiné školy. Pokud je pozice oběti, ve které se dítě nachází, dána také osobnostní dispozicí (velkou citlivostí, zranitelností, rozdílností), může dítě v novém prostředí narazit na obdobný problém. Někdy je však potřeba zvolit i toto řešení. Zvlášť v situacích, kdy dochází k napětí mezi dítětem a vyučujícím. Co bych tedy mamince poradila? Ze zkušenosti s vlastním synem, který podobnou situaci prožil, bych se snažila co nejvíc poznat prostředí, v němž se pohybuje – jeho třídu, kamarády, pokud takové vůbec má... Pokusila bych se ho posílit, povzbuzovat ho, učit ho navazovat přátelství, zacházet se strachem a přiměřeně se bránit.
Přestože paní učitelka možná dělá chybu, kvůli svému dítěti bych se pokusila, aby vztahy mezi námi byly co nejvíce vstřícné. Na druhé straně bych trvala na tom, že syn v kolektivu spokojený není, opakovala bych, co ho trápí, a žádala ji o pomoc a o radu. Pomoci může i křesťansko-psychologická poradna, výchovný poradce nebo ředitel školy.
Marie Nováková