Vydání: 2019/46 Pouť završí setkání s papežem, 12.11.2019, Autor: Petruška Šustrová

Příloha: Perspektivy 46

Slova „sedmnáctý listopad“ by se málem dala označit za leitmotiv letošního podzimu: skoro všechna média do nekonečna vzpomínají, bilancují a hodnotí zhroucení komunismu, k němuž došlo před třiceti lety. Trochu mě to překvapilo, dlouho jsem si totiž myslela, že nejoslavovanější jsou výročí pětadvacátá: pamětníci ještě žijí a čtvrtstoletí, které od události uplynulo, poskytuje dost času na reflexi. V tomto smyslu jsme trochu opoždění. Ale neexistuje důvod, proč by pro třicáté výročí nemělo platit (skoro) totéž, co pro pětadvacáté.
Pohádka o studentech
Nejobvyklejší a nejstručnější zkratka toho, co se před třiceti lety v Československu odehrálo, praví, že studenti vyšli do ulic a svrhli komunismus. Podmalováno pokud možno zpěvem Marty Kubišové: „Ať mír dál zůstává…“, případně hlučným provoláváním davů na Václavském náměstí. Už z toho je zřejmé, že tato zkratka je značně nepřesná – jak už zkratky historických událostí bývají. Kubišová na Václaváku zpívala až 22. listopadu a studentská demonstrace svolaná na 17. listopadu nic nesvrhla – to až její kruté potlačení bezpečnostními silami velmi rychle vyvolalo mohutné hnutí, demonstrace a stávky, v jejichž průběhu tehdejší moc přistoupila k jednání o předání moci s představiteli nově vzniklého Občanského fóra.
Demonstrace, která se konala 17. listopadu, se také nezúčastnili jen studenti. Znám řadu lidí, kteří tam byli a kteří už rozhodně dávno studenty nebyli, anebo sice byli v patřičném věku, ale nestudovali, aspoň ne na oficiálních vysokých školách. V žádném případě však studentům nelze upírat, že demonstraci iniciovali a svolali jako připomínku studentské demonstrace z roku 1939. A nelze jim ani upírat, že velká část pořadatelů, mezi nimiž nebyli jen členové fakultních výborů Socialistického svazu mládeže, doufala, že demonstrace bude mít širší ohlas, že se vysloví i k poměrům, které v Československu vládly padesát let po roce 1939.
Kulaté stoly
V tehdejším Československu – ostatně podobně jako v dnešním Česku – nebylo příliš zvykem pozorně sledovat zahraniční dění, což ovšem v roce 1989 nebylo dost dobře možné. I bez podrobných informací bylo jasně zřetelné, že se komunismus hroutí. V Polsku 4. června proběhly volby, v nichž drtivě zvítězila opozice. Kandidáti Solidarity obsadili všechna parlamentní křesla, na která směli kandidovat. Tyto volby (plus vznik senátní parlamentní komory) byly domluveny u „kulatého stolu“. Ačkoli vládnoucí strana doufala, že si zachová dostatečně silnou pozici, byla na hlavu poražena.
V Maďarsku v létě a na podzim 1989 rovněž probíhala jednání u „kulatého stolu“, z nichž nakonec vzešly úplně svobodné volby, v nichž byla vládnoucí strana též poražena. V tehdejší Německé demokratické republice se konaly velké demonstrace, které 9. listopadu vyústily v pád Berlínské zdi. Došlo k němu vlastně omylem. Představitel východoněmeckého politbyra Sjednocené dělnické strany Günter Schabowski na tiskové konferenci oznámil otevření hraničních přechodů (i když věc ještě nebyla oficiálně rozhodnuta – pozn. red.), načež se ke slavné zdi nahrnuly desetitisíce lidí, pohraniční stráž kapitulovala a v noci už proudily davy Berlíňanů všemi přechody z Východního Berlína do Západního. „Jsme jeden národ!“ znělo v ulicích.
Československo bylo najednou obklopeno zeměmi, kde už se komunismus, jemuž se ovšem říkalo socialismus, beznadějně hroutil či ležel v troskách. Komunistická vedení tří velkých sousedních zemí v podstatě připustila, že vláda jedné strany je nadále neudržitelná, že režim musí doznat zásadních změn – a Československo bez sovětské pomoci dost dobře nemohlo zůstat neochvějnou baštou neudržitelných poměrů.