- Katolický týdeník

Křestní kmotr je člověk, který – jak hovoří Kodex kanonického práva – má na starost věrnost křtěnce v tom, co přijal ve svátosti křtu. Tato věrnost se nedá nijak nařídit ani vynucovat. V minulosti by to pravděpodobně šlo, ale dnes je kladen daleko větší důraz na osobní příklad, a proto je nutné, aby sám kmotr byl praktikující katolík žijící v jednotě s církví a přijímající svátosti. Přesto nikdo nemůže zaručit, že se kmotrům budou vyhýbat pochybnosti, zvlažnění, či dokonce odpad od víry. Jsou to lidé jako všichni ostatní a přiznejme si, že ani my si nikdy nemůžeme být jisti, že ve víře neochabneme. Toto riziko je v Kodexu kanonického práva ošetřeno aspoň tím, že v případě kmotra při křtu se vyžaduje, aby to byl člověk, který přijal svátost biřmování.
Bohužel se velmi často stává – zvláště v tradičních křesťanských oblastech, že se kmotr či kmotra nevybírají podle kritéria víry a příkladného křesťanského života, nýbrž podle toho, kdo z příbuzných ještě není kmotrem dětí daného manželského páru. Občas tato praxe připomíná spíše snahu neurazit někoho z rodiny, a proto ho oslovíme, zda by se nechtěl stát kmotrem. Někdy je dokonce požádání o kmotrovství vzájemnou výměnou, kdy jedni rodiče jsou kmotry dítěte jiných rodičů, a tak „musí“ za kmotry svého dítěte na oplátku určit právě je. Často si však zachováváním toho, co se od nás očekává, zavíráme dveře k podstatě věcí.
Kmotrovstvím vzniká duchovní příbuzenství, které se nesmí chápat jen jako povinnost na straně jedné a využívání pomoci na straně druhé. Někdy se tyto role také mohou vlivem životních okolností vyměnit – jako v každém jiném vztahu. Kmotr může být najednou ve své víře slabší než kmotřenec nebo jeho rodiče. Jako u jakéhokoli jiného závazku, ani zde si nikdy nemůžeme být jisti, že mu správně a plně dostojíme. Manželský slib je také někdy těžké naplnit, biřmovací závazky rovněž, o předsevzetích daných ve svátosti smíření ani nemluvě.
Stejně se to dotýká povinnosti kmotrovství. Proto bych nejprve zkusil s dotyčným člověkem promluvit. Varoval bych se však stylu, že bych připomínal povinnosti a vyčítal. Naopak je potřeba taktně zjistit, zda člověk nemá jen pochybnosti a čeho se týkají. Nebo zda jeho postoj není reakcí na zranění ze strany církevního společenství. Nebo zda neprožívá období, kdy se mu k Bohu těžko hledá vztah, a podobně. Jednoduše řečeno: je potřeba pomoci jeho víře, kterou, jak píše svatý Pavel, máme v nádobě hliněné, tudíž všichni jsme v ohrožení její ztráty či ochablosti.
Může ale nastat situace, že kmotr s tímto stavem nechce nic dělat. Zde nepomůže plakat nad rozlitým mlékem, ale o to více se máme snažit své dítě vychovávat ve víře i bez pomoci kmotra. Ač se jeho výběr má velmi pečlivě zvážit, aby byl ve víře vzorem a oporou, jeho dispozice není ve věci platnosti křtu či působení Boží milosti v životě dítěte v žádném případě rozhodující. I když bych se nikdy neodvážil roli kmotra zlehčovat či zpochybňovat, v situaci, kdy se čtenář trápí, bych ji nepřeceňoval. Není od věci připomenout si také druhou část problematiky. K výchově dítěte ve víře se zavazují jak kmotři, tak rodiče. Je zajímavé, že ač jsou rodiče oproti kmotrům s dítětem neustále, u nich se některé podmínky, jako například přijetí svátosti biřmování, nevyžadují.