Každý program musí mít programátora

Je kamarádem Richarda Tesaříka. Vzděláním právník, ale věnuje se produkci, organizaci kulturních akcí a ekologii. Zcestoval mnoho míst a kromě jiného si splnil dětský sen tím, že dělal ve Státech kovboje. Nejen kvůli jeho dlouhým vlasům se mu na pražské Hanspaulce, kde vyrůstal, přezdívá Indián.

Vy jste se narodil v Praze, ale ke konci totality jste v republice příliš nepobyl. Ven to táhlo nejprve vaši maminku, později jste zatoužil po svobodě i vy.
Ano, v roce 1969 jsme s matkou byli dlouho v zahraničí, ale po roce se rozhodla pro návrat. Já odjel sám opět v roce 1988; do republiky jsem se ale vrátil ihned v listopadu 1989.

V zahraničí to asi nebylo vždy lehké, ačkoli třeba život na koňském hřbetě je představa vcelku lákavá a dobrodružná. Ale cizina nepřinesla jen kovbojské projížďky po prérii: pracoval jste úspěšně v oblasti módního designu i muziky. Procestoval jste mnohé země. Jak lze shrnout vaše poznatky?
Jsem rád, že jsem mohl být venku. Byla to pro mně dobrá škola. Tam na západě od hranic mají v sobě lidi většinou zakořeněno, že byznys se dělá férově. A je to znát. U nás k tomu dojdeme bohužel asi až za několik generací a mě se to již bohužel týkat nebude - ale přijít to musí. Není možné, aby tu pokračovala tendence, že jeden vyhraje tehdy, když okrade druhého.

Jaký je podle vás Richard Tesařík? Bydlíte v Praze ve stejné čtvrti, navštěvujete stejná místa, chystáte společné akce...
Je to kamarád se vším všudy a dobrý muzikant. Všímá si svého okolí. Tvrdí například, že nám schází přirozené lidské vztahy, které fungovaly dřív. Tehdy lidé žili ve velkých rodinách a staří předávali moudrost mladým. Dnes jsou staří v domovech důchodců a mladí na ulici.

Jste věřící?
Můj otec mi o víře hodně vyprávěl. Vždycky mi na cestách po republice ukazoval kostely a mně se v nich moc nelíbilo, protože jsem do nich musel chodit a bylo tam hrozně chladno. Dnes je všechno jinak. Kostely oživly. Jezdím po republice často na kole a do kostela vždycky rád zajdu. Nejraději chodím do kostelů, co lidi opravili za pomoci svých německých přátel, kteří v německém pohraničí vybírají peníze na opravy kostelů na území ČR, do kterých chodili jako děti. Já ale o sobě ani dnes nemohu mluvit jako o skutečně věřícím.