Vydání: 2020/43 Nabídnout ruku k pomoci, 20.10.2020, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma 43

Nejedni rodiče to dobře znají: přijdou utahaní z práce a první, nač narazí, je binec. Není divu, že spustí lamentaci. Jak potomka pozitivně povzbudit, aby přiložil ruku k dílu? Nejdříve se kousnout do jazyka, jak se říká. „Začněme popisem svých pocitů: Nechci ti nadávat a vyčítat, ale tohle není dobré. Máš nápad, jak zařídit, abys byl k nepořádku pozornější? Přejděme do partnerské role a poslechněme si, jak by si dítě představovalo úklid, co by pro to mohlo udělat. Dobré je ohraničit úklid časem, stanovit horizont: Až přijdu domů, nechci být hned naštvaná, ukliď si tu do té doby,“ nabízí řešení Hana Imlaufová z pražské Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny. Jak říká, zvláště v době koronavirové je důležité, aby děti měly pevný režim dne, a doporučuje stanovit v něm vedle času na učení, zábavu a společnou modlitbu i domácí práce. Pro všechny děti. Každý má mít podíl na starosti o společný domov.
Notorickým příznakem domácích prací je jejich „sisyfovský“ rozměr. Umyje se nádobí – ale vzápětí se zase zašpiní. Zamete se podlaha – a za půl hodiny jakoby se nic nestalo. Navaří se – a všichni to rázem snědí. Frustruje to často i dospělé, o dětech, tím spíš o adolescentech ani nemluvě. „Připomínejme sobě i dětem, že této únavné činnosti se v životě nikdo nemůžeme vyhnout. Pojmenujme to. Úkolem rodičů je jít příkladem a děkovat si vzájemně za všechno, co pro sebe děláme, ocenit to. Tatínek může říct: Díky, maminko, že jsi uvařila, my se teď postaráme o nádobí,“ zdůrazňuje Hana Imlaufová. A někdy je podle ní dobré dát dítěti za pravdu: „Mě taky štve pořád umývat záchod, když bude zas špinavý, ale někdo to dělat musí.“
Ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz a jeho bratr, tepelský opat Filip shodně popisují svou zkušenost s výchovou rodičů k podílu na společném životě rodiny. „Když bylo potřeba něco udělat, tatínek i maminka nás přizvali k práci. Ptali se nás: Kdo se toho ujme? Kdo si to vezme za své?“ vzpomínají bratři František a Filip Lobkowiczovi.
Za pravdu jim dává psychiatr Peter Pöthe, který se zaměřuje na vývojovou psychologii dětí (níže s ním přinášíme rozhovor): „To přeci dítě posiluje. Kdo doma pracuje, je v jádru lépe připravený na život, naučí se, že se může ujmout situace, prokázat kompetenci, něco udělat. Takové děti bývají odolnější, samostatnější a tím pádem schopnější než děti, po nichž rodiče nic nevyžadují.“