Vydání: 2004/28 Cyrilometodějské dvojčíslo, 28.10.2004

Příloha: Doma

Narodil jsem se 4. 8. 1943 v Třinci. Hned po dokončení základní školy jsem začal pracovat v Třineckých železárnách jako slévač. Datum nástupu do práce si pamatuji přesně - 12. 11. 1957. Byl jsem malý a hubený (takový jsem vlastně pořád), a tak jsem musel vlézt do každé škvíry a jako nejmladší jsem také ze začátku dělal tu nejhorší, špinavou práci.

Celý život jsem v zaměstnání vdechoval spoustu prachu s křemíkem, a nyní pociťuji následky. Občas se mi špatně dýchá, mám dráždivý kašel, ale vlastně můžu být rád, že je to jen kašel, a ne něco horšího. V železárnách jsem se začal setkávat i s alkoholem. Víte, ono se tam pilo vždycky a hodně. Všichni o tom věděli, ale nějak se to přehlíželo. Až v devadesátých letech začaly přísnější kontroly. Právě alkohol byl v roce 1992 důvodem mého propuštění ze zaměstnání.

V roce 1966 jsem se oženil a narodila se nám dcera. V manželství jsme měli neshody, a tak bylo za 10 let rozvedeno. Manželka se ještě jednou vdala, ale její druhý manžel už zemřel. Dceru jsem po rozvodu vídal a alimenty jsem platil. Byt jsem přenechal manželce a vrátil se k rodičům. Život plynul docela klidně, pak mi ale zemřela matka, za 11 let i otec, já jsem byl propuštěný z práce a začalo to se mnou jít z kopce. Přestal jsem platit nájem – ono vyžít ze životního minima není žádná sláva. Ale dost mě stály cigarety a alkohol. Byt po rodičích jsem vyměnil za jiný, nižší kategorie, v části města s horší pověstí. Byl bez teplé vody, koupelny, s toaletou společnou pro dva byty. Nájem byl opravdu minimální, ale ani tehdy jsem jej neplatil. Nějak jsem si neuvědomoval, že mohou nastat potíže. V roce 1998 jsem se ale na základě soudního rozhodnutí musel vystěhovat, dluh činil asi 25 tisíc. Nevěděl jsem, kam mám jít. Na ubytovnu jsem neměl peníze. Od kamarádů jsem se dozvěděl, že ve městě funguje azylový dům, a tak jsem se odhodlal. Zrovna bylo volné místo. Ze začátku jsem si déle zvykal na nějaký režim - večerka, zákaz vnášení alkoholu, zákaz vstupu v podnapilém stavu, ale potom jsem musel uznat, že je to vlastně pro moje dobro. Začal jsem pomáhat s drobnými opravami a také chodím dobrovolně pracovat do kuchyně, nemám kdy myslet na hlouposti. S dcerou se prakticky nestýkám, vím ale, že má dva syny. Možná se do budoucna něco změní, k tomu je ale třeba udělat ten první krok, a odhodlat se k němu je moc těžké.

KAREL KOTAS, obyvatel azylového domu Bethel