- Katolický týdeník

Kamarádka a kolegyně Pavla Bobka. Pro veřejnost ji objevil režisér Miloš Forman při práci na dokumentu Konkurs. V roce 1965 stála u zrodu divadla Apollo. Po roce 1968 žila do začátku 90. let v Německu, pracovala v Rádiu Svobodná Evropa. Nazpívala řadu písní, jako např. Roň slzy, Mně se líbí Bob, Pomalu a líně, Měsíc a další.

Čím vás inspiruje Pavel Bobek?
Jsme na stejné vlně, dá se říci, že se ve všem shodujeme, aniž by jeden ubíral. Hlavně je to strašně slušnej chlap, jeden z mála. Je to o tom, že není podrazák, je korektní, naprosto spolehlivý. Ani moje emigrace neuškodila našemu přátelství.

Jak vnímáte současnou společnost?
Člověk má přátele na to, aby se cítil dobře. Okolí se nesmí až tak moc vnímat, nebo se zblázníte. Nevraživost jsem znala již z dřívějška, ale dnešek je chamtivější, až animální. Prostě za každou cenu mít všechno. Lidé chtějí ty nejnovější věci už včera, aby se sousedi mohli vzteknout. Je to blbá soutěživost.

S jakou vaší písní nejvíce rezonujete?
Stále se mi snaží přikládat Boty proti lásce, ale ty napsal Eda Krečmar, to jsou jeho boty, ne moje. Hodně lidí si myslí, že jsem ranařka, že ty Boty odpovídají, ale není tomu tak zcela. Písnička, kterou jsem pochopila až po letech, je Pomalu a líně od Jirky Štaidla. Když jsem ji natáčela, bylo mi teprve sedmnáct.

Jaký vztah máte k Bohu?
Ateista rozhodně nejsem. Věřím v nějakou vyšší moc, ale není to ten vlídný stařík s vousy.

Máte nějaké krédo?
Chovej se slušně k lidem, když půjdeš nahoru, protože je budeš potkávat, až půjdeš dolů. A takový to nahoru - dolů jsme si všichni zažili. Když se chováte slušně, vaši odpůrci na vás nemůžou.

Co je pro vás svoboda?
Svobodu jsem poprvé zažila, když jsem v 21 letech přišla do svobodné země. Cítit se svobodně je o tom, že si můžu dělat a říkat, co chci. Tím, že jsem svobodu začala nasávat jako mladá, prošla jsem jiným vývojem, než většina zde a často je to znát. Určité věci - materiální, na kterých se tady hodně lpí, jsou mi šumafuk.