- Katolický týdeník

Svoboda a bezpečí jsou vzájemně v nepřímo úměrném vztahu. Čím je společnost demokratičtější, čím více respektuje práva a svobody jednotlivce, tím je pro ni obtížnější bránit se ohrožení ze strany vyšinutých nebo zločinných jednotlivců, extremistických skupin či vnějšího nepřítele. S tímto problémem se dnes potýká řada demokratických a liberálních států. Přímo modelovou situaci musí v současnosti řešit sousední Německo. Po řádných volbách tam v saském zemském sněmu zasedli pravicoví neonacisté (NPD), kteří se provokativně odmítli zúčastnit pietní vzpomínky k výročí osvobození Osvětimi a politicky využili 60. výroční zničení Drážďan spojeneckým náletem. Na 8. května (k šedesátému výročí konce druhé světové války a porážky hitlerovského Německa) neonacisté plánují pochod Braniborskou branou v Berlíně. Veřejnost je pobouřena, ale zákonodárci musí pracně hledat cestu, jak takovou manifestaci zakázat, případně jak zakázat extremistickou stranu, když ústavní pořádek zaručuje svobodu přesvědčení, slova a shromažďování, nedochází-li přitom k protizákonným činům: k násilí nebo jeho propagaci. Německý příklad ukazuje, že nestačí takovou stranu prostě přejmenovat, pokud se nezmění ideologicky.

Je jistě dobře uvažovat o příčinách extremismu a hledat cesty k jeho prevenci. Ale dějinná zkušenost učí, že je také třeba zlo potlačovat, ještě než příliš zmohutní. Hitler ve svém spisu Mein Kampf publikoval naprosto jasně své názory a úmysly, jenže nikdo je nebral vážně. Podobně nezastírali své názory a úmysly ani bolševici. Není snadné hodnotově vykořeněné a frustrované mladé generaci „nepamětníků“ předávat dějinnou zkušenost, ale je to nutné. Stejně tak je nutné vymezit prostor umožňující „demokratické“ soužití v dnešní společnosti. Podceňovat nebezpečí se totiž nevyplácí.

***

Neexistuje know-how, jak v politice čelit zlu. Ptali se kdysi Josefa Luxe, zda může existovat poctivý politik. Prý řekl: „Může, ale stejně mu to nikdo nebude věřit...“ Vystihl tím jeden z detailů svízelné hry s trvale otevřeným koncem zvané politika, toho propletence dobra i zla, počestných úmyslů i jejich neblahých důsledků, kdy člověku často nezbývá než volba mezi zlem větším a menším. Těžko v ní zůstane nepotřísněn, ledaže by rezignoval na politický úspěch. Proto občas slýcháme, že „morálka do politiky nepatří“. Běda, bere-li se to doslova! V politickém programu se výzva k ctnostem sice nevyjímá věrohodně, ale v motivaci politického chování má morálka nezastupitelné místo: amorální politik se stává nástrojem, ba i zdrojem zla.

Co když se zlo stane významnou společenskou silou? U starozákonních proroků vidíme, že volání na poplach bývá házením hrachu na zeď, které nezabrání budoucí katastrofě. Lze učinit z odporu ke zlu účinnou politickou sílu? V pohádce o císařových nových šatech se to nevinnému pacholeti povedlo. Politik však bývá z povahy své praxe potřísněn. Připomenou mu to. Lze zvažovat jeho oprávněnost: zda zlo, jímž se znečistil, je menší než to, jemuž chce čelit, ale na to není čas ani chuť. Přesto jsou chvíle, kdy by měl někdo zařvat: „A dost!“ Jsou to chvíle typu vhod i nevhod, řečeno s apoštolem Pavlem.

Netvrdím, že KDU je stranou „čistých rukou“. Její předseda určitě není nevinné pachole. Stalo se však, že se pokradmu patlané zlo individuální (chytristiky nynějšího premiéra) zjevilo v mimořádně názorné souvislosti s mnohem zlověstnějším zlem strukturálním. Co dál?

Bude-li současný rozruch zameten pod koberec (čtenáři této glosy už vědí víc než autor v době jejího vzniku), staneme před otázkou, jak se odpovědně občansky chovat, zvítězí-li nepsaná společenská smlouva o tom, že morálka do politiky nepatří.