František Kohlíček zemřel s poctou ČT

Otec František Kohlíček celý život sloužil a nečekal uznání ani vnější úspěšnost. O to působivější je okolnost, že právě v noci v pondělí 29. ledna 2007, kdy umíral, se mu dostalo za jeho obětavý život vrcholného veřejného uznání – Česká televize tou dobou vysílala jeho portrét (v cyklu „Příběhy železné opony“). V tu krátkou chvíli se znovu stal adresátem vděčných vzpomínek nás tisíců, kterým prokázal dobro. V tutéž dobu jeho pozemský život skončil tak tiše a přirozeně, jak celý probíhal. V jeho životě bylo tolik utrpení a trpěné zášti, že by měl plné právo na hořkost, sebelitování a odpor k viníkům. Síla nenávisti spočívá v tom, že i nevinnou oběť nakonec přinutí nenávidět a udělá z ní dalšího šiřitele nenávisti. Pater Kohlíček nad nenávistí zvítězil a nenechal se jí ovládnout. Jako Ježíš.
Jakožto mimořádně nadaný student byl vyslán na studia v Římě, která úspěšně absolvoval a po návratu do vlasti se stal vicerektorem kněžského semináře. Zdánlivě nadějná kariéra byla vzápětí po většinu jeho života ovlivněna nástupem totality. Společně s většinou poctivých duchovních byl zatčen a bezdůvodně odsouzen. Strávil deset roků v komunistických věznicích a další desetiletí komunistické perzekuce na „svobodě“. Přesto nikdy nemluvil o politice ani o svých nepřátelích. Za mnoho let, kdy jsem ho znal, si pamatuji na toto téma pouze jedinou jeho větu: „Rozklad v jejich řadách je ohromný.“ My, kteří jsme měli tu čest být vystaveni jeho tichému a blahodárnému působení, na něj vždycky budeme vzpomínat jako na člověka nenápadného a pokorného. Byl neustále připraven pomáhat a v každé životní situaci hledal skulinky a příležitosti, jak by mohl spáchat nějaké dobro.

Na hranici dovoleného
Když jsem ho poprvé poznal v sedmdesátých letech, působil ve farnosti v pražských Holešovicích. Jeho hlavní iniciativou byla péče o nás – děti a mládež – tedy přesně to, čemu chtěl tehdejší komunistický systém zabránit. Nepatřil k disidentům, kteří konali svoje činy veřejně a sklízeli za to obdiv lidí a prudké reakce represivního systému. Pater Kohlíček pracoval nenápadně – vždy těsně na hranici dovoleného. Sloužil bohoslužby, které byly ve skutečnosti výukou náboženství, zúčastnil se srazů a výletů, které pro něj byly příležitostí k jemné pastoraci – a především byl vždy k dispozici každému, kdo ho potřeboval.
Bylo až podivuhodné, jak dlouho mu v Holešovicích tato činnost procházela. Jistě na tom měla velký podíl jeho laskavá bezkonfliktní osobnost, která na každého – i na komunistické aktivisty – působila smířlivě a nevyvolávala konfrontace. Nicméně jeho práce s mládeží měla bohaté výsledky a bylo jen otázkou času, kdy tyto plody vyvolají příslušnou odezvu systému. To se stalo v roce 1983, kdy byl z Prahy přeložen do Chválenic u Plzně, do zapadlé farnosti bez mládeže. Jeho poslední bohoslužba v Praze se stala tichou manifestací, při které i dospělým chlapům tekly slzy.
Vrchnost doufala, že v nové farnosti nebude mít příležitost k „ilegální činnosti“. To se naplnilo jen částečně: „jeho mládež“ za ním začala jezdit i do Chválenic, pomáhala mu při opravách zanedbaného kostela a fary a zanedlouho zde začala fungovat i víkendová setkání s pastorační náplní.
Do Prahy se pater Kohlíček vrátil až ve svých 75 letech v roce 1990, a to do farnosti v Karlíně, kam ho přitahovalo jemu blízké duchovní zázemí v Hnutí fokoláre. Tam také dosloužil do svých 92 let.
Velkým vzorům vzdáváme čest tím, že je napodobujeme. Snad někdy i ve velkých věcech, ale také v maličkostech. Já často používám rčení, kterým otec Kohlíček pokorně a pobaveně odpovídal na otázku, jak se má: „Líp než si zasloužím.“