- Katolický týdeník

Stesk „prokletého“ básníka mluví o štěstí, které je „dál nežli Indie či sama Čína temná...“ Jen málokdo z nás mohl poznat, nebo dokonce pochopit tu velkou zemi, o které se v posledních měsících často psalo v novinách a časopisech. Televizní obrazovky zaplňovaly přenosy z pekingských olympijských her a čínští kosmonauti dokreslili obraz „Říše středu“ do podoby obdivuhodně prosperující velmoci. Víme ale ze zkušenosti, že státní propaganda mívá jiný cíl než mluvit pravdu. A svědectví o duši národa bychom v ní hledali marně. Dvě pražské výstavy čínského malířství přinášejí pohled z jiné strany.
V padesátých letech minulého století bylo přátelství s komunistickou Čínou součástí československé zahraniční politiky. V oblasti kultury obracelo vyhlášení „socialistického realismu“ pozornost k tvorbě českého a ruského devatenáctého století, ve světě hledalo příklady realismu. Mexická malba a grafika, italští neorealisté, německá sociální grafika, ale zejména čínská malba se zdály být dobrými příklady pro naše umělce. Nejen ti „národní“ jezdili do Číny a kromě oficiálních styků viděli a přiváželi ledasco z umění nového i staršího. Národní galerie nakupovala a doplňovala sbírku Vojtěcha Chytila z třicátých let. Výstava s názvem Mistři čínské tušové malby 20. století ve Valdštejnské jízdárně tak může ukázat reprezentativní soubor. Umění má vždy své předchůdce, ale v Číně je tradice obzvlášť silná.
Stará čínská filozofie, taoismus, buddhismus a Konfuciovo učení vedly umělce jinými cestami než u nás křesťanství. V době, kdy v Evropě vládla gotika a renesance, vznikalo na Dálném východě umění vzbuzující úžas. Zejména v technologii hedvábí, papíru, tuše a štětce docházelo k zázračnému spojení malby a poezie. Čínská malba zůstávala silná po řadu století, ale naturalistické tendence, které v Evropě oddělily umění od náboženství, působily podobně i v Orientu. Malby z první poloviny dvacátého století už jako by víc sázely na viděnou realitu, která sice „vypadá dobře“ a chutně, ale jako by postrádala hloubku a závažnost staré tvorby. Když dnes prohlížíme krásná zátiší Čchi-pajšova, krajiny Fu-Pao-še či zvířata Tin Čchengova, připomeneme si padesátá léta, kdy se kvalitní reprodukce tušových maleb daly koupit v každém papírnictví. Prosluly zejména Čchi-paj-šovy velké malby koní, které ještě dnes občas můžeme potkat v čínských restauracích. Závěr výstavy ve Valdštejnské jízdárně je poučně odstrašující: kdo vnutí umění ideologii, zničí je. Křehkost čínské tušové malby se nesnáší s proklamacemi socialistického realismu.
Na opačném vltavském břehu je v budově Rudolfina druhá výstava čínského umění. Rozlehlé stěny velkých sálů zabírají tři malíři: Zhang Xiaogang, Fang Lijun a Feng Mengbo. Narodili se v padesátých a šedesátých letech, v době, ze které jsou poslední malby předešlé výstavy. Jsou to úspěšní malíři střední generace a jejich výběr je uvážený. Rodinné portréty prvního z malířů představují nadživotní, strnulé obličeje, téma jediného dítěte je v temně hnědých obrazech zdůrazněno červenou. „Pokrevní pouta“ je název cyklu, v němž barevnost, uniformita a depresivnost ukazují ke „kulturní revoluci“ Mao Ce-tunga. Vesmírné vize Fang Lijuna připomínají barokní fresky na klenbách kostelů či paláců. Ale zatímco tam bývá pohled na nebesa rámován anděly, andílky a srozumitelnou hierarchií světců nebo hrdinů antických bájí, zde je „postmoderně“ všechno jinak. Veliké vosy vepředu a malincí andílci kdesi vysoko, pohybují se divoce jako při „velkém třesku“. Třetí malíř vystavuje krajiny, a ne ledajaké. Navazují na starou čínskou malbu, ale formáty (největší je osmnáct metrů široká krajina) a dokonalé, zřejmě počítačové zpracování zařazují obrazy do současnosti. – Globalizace probíhá i v umění a vysoká úroveň čínské malby už nemůže nikoho překvapit.
Výstava ve Valdštejnské jízdárně probíhá do 2. 11. 2008, Čínská malba v Rudolfinu do 28. 12. 2008.