…A potřebuji si připomenout, že uprostřed rušné činnosti Ježíš vstával časně ráno, když ještě všichni spali, a chodil na skrytá místa, aby se tam modlil. A že pak sestupoval dolů a zcela zdarma léčil, uzdravoval a vracel lidem důstojnost tím, že nevyzdvihoval jejich hříchy, ale dával naději na přítomnost i budoucnost. Odpouštěl, uf!

Ta postní trojčata jedno bez druhého nemohou být. Štědrost neboli almužna mě dělá radostným, neboť „blaženější je dávat než dostávat“. Také mě učí plánovat, rozvažovat, brzdit v „šopování“. Postem konečně trochu zhubnu, dokážu si, že to dokážu, a tak trochu tím vyjádřím solidaritu s těmi, kdo hladovějí nedobrovolně. A ušetřený peníz z nenávštěvy restaurace pošlu tam, kde někomu i to málo pomůže moc. A modlitba? Tou s Janem Zahradníčkem, „když na krok vidět není, zasahuji v sám střed dění, s anděly kopí lámu v Boží při, co o hruď zdrávasů letících bez umdlení třpyt Hvězdy jitřní tmou se rozráží“. Jak vznešené a prosté zároveň. Mimochodem víte, že tuto trojici sdílí křesťané i se Židy a muslimy?

Při hovorech u lůžek umírajících se řeč často stočí k několika tématům: Přál bych si, abych měl odvahu žít život podle sebe, ne život podle očekávání druhých. Abych býval tolik nepracoval. Abych býval měl víc kuráže vyjádřit své pocity. Abych zůstal v kontaktu se svými přáteli. Abych si dovolil být šťastnější.

Dovolme si prosím být ve svatopostní době šťastnějšími! Papež František před pár dny jen tak zastavil u romského tábora na okraji Říma a spontánně se s místními pozdravil, pomodlil, požehnal jim a požádal o modlitbu. Nepochybně ty lidi učinil na chvíli šťastnými. Spot o srdečnosti a lidskosti obletěl díky našim klávesnicím mnohomilionkrát celý svět. I v tomto jdu do sebe: Chtělo by to méně klávesnicování a více setkávání.

Shrnuto: V postní době jím netučné sýry, víno piju střídmě a jezdím v autě se střechou. Chci si při tom všem více a vděčněji uvědomovat, co mám, když mám víru, církev, rodinu, přátele, bližní. Tak konec čtení, milí, a vzhůru do práce.