- Katolický týdeník

Výročí 200 let od narození velkého dánského pohádkáře Hanse Christiana Andersena si letos v létě připomněly české knihovny, školy, řada kulturních institucí a hlavně čtenářů. Ve stínu celosvětově proslulého vypravěče zůstalo skryto další kulaté výročí. Ve stejném roce 1805 totiž v šumavské Horní Plané přišel na svět spisovatel Adalbert Stifter - básník, malíř, povídkář, pohádkář a - školní inspektor. Jeho idylické příběhy z čarokrásných končin „Böhmerwaldu“ byly ve své době velmi populární; o jejich znovuoživení se nyní snaží nakladatelství Vitalis.

Stifter je v německém literární kontextu uznáván jako klasik 19. století. Jeho historizující styl vyprávění zatěžkaný adjektivy a dlouhými - byť romantickými - popisy krajin - současného čtenáře neponouká k rozevření jeho obsáhlých románů; jedna z kritik o něm hovoří dokonce jako o „mastodontovi hlubokého 19. století“. Ani v samotném Německu nejsou tyto Stifterovy práce čteny, přesto je zde známou osobností. Co je přitom dodnes čtivé a záživné, jsou jeho krátké příběhy, pověsti a pohádky z rodné Šumavy. Autor v nich zachycuje idylický svět hustých hvozdů, rozeklaných skal a chaloupek schoulených v údolích; svět, ve kterém měla pevné místo hluboká důvěra v Pána Boha.

Stifter se narodil 23. října 1805 v Horní Plané. Jeho nadání rozpoznal učitel zdejší obecné školy, místní kaplan ho už jako malého chlapce začal učit latinu. Kvůli smrti Adalbertova otce se v roce 1817 zdálo, že syn nebude moci dále studovat, nakonec ale přece jen začal navštěvovat gymnázium benediktinského kláštera Kremsmünster. Zde se v blízkém vztahu s vyučujícími patery rozvinul Adalbertův vztah k literatuře, přírodě i víře. Gymnázium dokončil s vyznamenáním a jeho matka si přála, aby syn zvolil povolání duchovního. On se ale s těžkým srdcem a z ekonomických důvodů rozhodl pro studium práv. Školu však nedokončil a na nuzné živobytí si začal vydělávat jako domácí učitel.

Ve čtyřicátých letech publikuje první úspěšné povídky, ve Vídni získává místo domácího učitele v rodině knížete Metternicha a jeho hvězda počíná stoupat. Stěhuje se do Lince, kde je jmenován školním inspektorem - věnoval se kultuře a snažil se o reformu školského systému. Úspěšné období ale netrvalo dlouho: Stifterovi byla funkce inspektora odebrána, život mu velmi komplikovala nemoc jater (opakovaně se léčil v Karlových Varech a Mariánských Lázních) a psychické poruchy. Byl penzionován a v roce 1868 za dodnes nevyjasněných okolností zemřel. Za básníka Šumavy bývá v českém kontextu pokládán Karel Klostermann; ten přitom na Stiftera v mnohém navazuje.

Stifterovu osobnost připomíná v letošním roce řada kulturních akcí. Ještě v prosinci je k vidění speciální výstava v jeho rodném domku v Horní Plané. Česká pošta vydala letos dokonce příležitostnou známku v nominální hodnotě 12 Kč. Autorem výtvarné předlohy je Oldřich Kulhánek.

* * *

Ve svých příbězích se Adalbert Stifter nevracel jen do časů vlastního dětství, ale ještě mnohem dál: rád se rozpomínal na příběhy, které mu kdysi vyprávěl jeho dědeček. Snad každý šumavský kostelíček a boží muka tak v knize legend a pohádek ožívají vlastním poetickým příběhem.

Kniha vychází s citlivými ilustracemi Lucie Müllerové a ve velmi pěkné poloplátěné vazbě. Pokud však rodiče chtějí, aby dítě mělo z pohádek opravdový zážitek, nestačí jen tuto knihu položit na stůl. Těžký, archaický jazyk vybízí k tomu, aby rodiče s malými dětmi četli knihu nahlas a o jejím významu si povídali. Navíc texty pohádek a legend jsou v tomto výboru vybrány z jiných Stifterových beletristických prací (například v románu Hvozd je jako součást děje vyprávějí jednotlivé postavy příběhu), a tak jim někdy trochu chybí začátek a kontinuita. Dítě by to mohlo odradit, dospělý člověk však toto úskalí jistě překoná. A společné čtení této knihy může dítě přivést i k vybídnutí: „Mami, tatí, a jak to bylo za tvého mládí? Povídej.“