„V začátcích manželství jsme o konfliktech a ublíženích mluvit vůbec neuměli, neodpouštěli jsme si a nechávali ublížení v sobě zahnívat. Časem jsme se začali učit vyjadřovat si navzájem emoce, ale nebylo to kultivovaně a se vzájemnou úctou,“ shodují se dnes.

Rady a zkušenosti podle svých slov čerpali na přednáškách a kurzech, na Manželských setkáních a také z vlastních chyb nebo od svých dospívajících dětí.

Hana: Snažíme se odpouštět si vzájemně co nejdřív. Člověk obvykle hned „při činu“ vnímá, že to přehnal, ale někomu trochu trvá, než opadne prvotní hněv nebo sebelítost, aby byl schopný poprosit o odpuštění či odpuštění přijmout. Ve skutečnosti nezáleží na tom, kdo se v tu chvíli více „provinil“, většinou má na konfliktech a nedorozuměních vinu i ten, kdo se cítí ublíženější. Proto máme zásadu, že s odpouštěním začne ten, u koho dříve vychladly rozbouřené emoce, kdo má větší sílu udělat první krok. Nečekáme, až to přebolí samo, ale jdeme do toho začerstva.

Petr: Myslím si, že odpouštět se nám daří, jinak bychom spolu nemohli žít a mít radost ze vzájemného vztahu. Odpuštění je důležité pro každého, je to nezbytná součást života.

Hana: Může to tak být. Muži se obtížněji orientují ve vlastních emocích a ještě hůře v komplikovaném světě ženských citů. Proto někdy své problémy překryjí sledováním krizí ve světě – utíkají se ke zprávám v médiích. Pro ženu je bytostně velmi potřebné žít v pěkných vztazích a vylepšovat je, proto často může první signál k usmíření vzejít od ní. Ale jsou i výjimky. I u nás Petr mnohdy přijde první.

Petr: Já jsem v manželství ten, kdo má rychlé a silné emoce a chtěl by hned vše vyřešit, ale dříve jsem viděl chyby jen na ostatních – manželce, dětech. Naopak Hana je spíše introvertka a dříve byla úplně uzavřená. Její slabé signály, že jí bylo ublíženo a je z toho smutná a nešťastná, jsem vůbec nezachytil. Ale postupně jsme se oba snažili, dával jsem Haně více prostoru a ona se nebála otevřeně mluvit, jak se cítí a co prožívá. Museli jsme si nacházet více času a prostoru na povídání o sobě. A to si musíme hlídat pořád.

Hana: Vnímáme, že je třeba být k sobě upřímní. Když se chystáme odpustit, obvykle v sobě máme ještě plno emocí, které vřou, dokud je nevyslovíme. Vyslovit je bez upozornění by ale mohlo být další rozbuškou v konfliktu. Je dobré požádat partnera, aby mi naslouchal a nepřerušoval mě, dokud neřeknu všechno. Výrazem lásky a úcty je, když partner v té chvíli neuteče a jen poslouchá, co chci říct. Začínám vysvětlením svého pohledu na situaci a vyjádřením pocitů. Pokračuji tím, co bych si přála a co pro to sama udělám. Potom může partner říci totéž za sebe. Přitom se neobviňujeme a nekritizujeme, jen si povídáme, co v nás jednání druhého způsobilo. Máme tak příležitost podívat se na věc z obou stran a lépe pochopit svět toho druhého.

Petr: Já začínám třeba takto: „Haničko, potřebuju ti říct, co mi dnes hodně ublížilo.“ Nebo „Haničko, jsem naštvaný a smutný zároveň a potřebuju o tom s tebou mluvit.“ Nebo Hanu pozvu na procházku.

Hana: Ne. Bůh nám přece odpouští i hodně drsné prohřešky.

Petr: Představit si to dokážu: těžké životní situace, které by hodně zkomplikovaly náš život. Ale stejně vím, že jiná cesta než odpuštění neexistuje, pokud bych chtěl svobodně a radostně žít dál.

Hana: V životě se nám to stalo mnohokrát, ale v poslední době snad už málokdy.

Petr: Stává se to, když zůstaneme na povrchu věci a vidíme jen partnerův rozdílný názor, avšak nedaří se nám vnímat jeho pocity.

Hana: Někdy musíme přijmout, že partner je odlišný a má na něco trvale jiný názor než já. To může pak být zdrojem konfliktů a neustálé rozebírání situace ze všech stran může věc ještě zhoršovat a odpuštění spíše komplikovat. Je lepší uvědomit si kromě záporů naší rozdílnosti klady – tedy že je v mnohém fajn, když jsme rozdílní, svou různost přijmout a velkoryse odpustit, co nám na druhém „leze na nervy“. Ta snaha může pár let trvat…

Petr: …ale stojí to za to!