Vydání: 2015/39 Papež zlepšuje vztah Kuby a USA, 22.9.2015, Autor: Martin Pražský

Příloha: Doma

Účast u porodu pro mne byla samozřejmostí. Díky ní o tom můžu svým dvěma dětem vyprávět, kdykoliv si přejí. Mladší syn rád opakuje, že jsem si ho „vypěstoval ze semínka“, protože jsem většinu péče o něj převzal během prvního měsíce jeho života. Považuji to za obdarování, jaké zažije jen málo mužů. Podobně vzpomínám na dobu, kdy jsem doma krmil a přebaloval všechny tři – oba malé potomky a těžce nemocnou ženu. Zažívali jsme velkou solidaritu, pomoc mnoha lidí a silnou Boží blízkost.
O to náročnější je postupný návrat do běžného života. Zvlášť když člověk musí řešit každodenní starosti, zatímco okolí zajímá, zda jste si „už někoho našel“ a svoji situaci „nějak vyřešil“. Překvapilo mě, jak necitlivě mohou někteří projevovat dobře míněný zájem. Je velký dar, když se lidem s malými dětmi podaří brzy opět najít partnera a založit novou rodinu. Mně se to nepodařilo a někdy si to vyčítám. Můj čas i energii však úplně pohltila nejen péče o dva synky, ale brzy i další nemoci a úmrtí v rodině. Příbuzní zemřelé manželky bydlí na druhém konci republiky a služby placené chůvy, která nám v těžkých chvílích hodně pomohla, jsem dál nevyužíval. Díky vstřícnosti zaměstnavatele a mnoha ochotných přátel jsem mohl s dětmi trávit většinu času. Za to jsem vděčný. Zvlášť u staršího syna jsem pozoroval trauma ze ztráty maminky a chtěl jsem mu být nablízku. Obtížně snášel, když žena musela být pár dní v nemocnici a já tam byl hodiny s ní. Také proto jsem se rozhodl mít pak nemocnou manželku doma a po její smrti zastat roli obou rodičů, nakolik to bude možné.
Výhodou „sólorodiče“ může být, že se nemusí s nikým dohadovat a může vše dělat podle sebe. Zároveň ale ochuzuje sebe i děti o jiný úhel pohledu, odlišný přístup i podněty a téměř na vše je sám. Nemám na mysli jen každodenní starosti, ale hlavně důležitá řešení týkající se budoucnosti dětí. Rady okolí mohou pomoci, ale nevyrovnají se společnému rozhodnutí s někým, kdo do toho jde s vámi a je ochoten nést důsledky. Dilemata typu jak být ve stejném čase na třídních schůzkách ve dvou různých třídách jsou spíše úsměvná a poměrně snadno řešitelná – mnohému se lze naučit od rodičů s více dětmi a ve své situaci málokdy nenajdu pochopení a vstřícnost.
Myslím si, že muž žijící sám s dětmi má nesporně výhodu před ženami, zvlášť když mu nedělá problém vaření, praní a další domácí práce. Nejde jen o uznalé pohledy a komentáře – v našich krajích je muž s dětmi stále trochu raritou, ale o jednání lidí na úřadech, v dopravních prostředích a podobně. K ženám si mnozí dovolí mnohem víc než k mužům a já si díky své zkušenosti dovedu lépe představit, jak náročné je být ženou, ať už je s dětmi sama, nebo třeba jen na tzv. mateřské dovolené.
Ve své situaci si všímám rizika „sociální izolace“, zvlášť nepochází-li rodič z velké rodiny, která drží při sobě, nebo není členem některého společenství. Naštěstí dnes existuje celá řada možností, pokud jsou tedy děti zdravé a má je kdo hlídat. Rád vzpomínám na setkávání maminek: bylo dobré, i když časem, zvlášť když mí kluci byli už větší, jsem cítil, že můj přístup je přece jen odlišný. Komunikace s muži je pro mne složitější, mám jiné starosti než většina z nich. Jak synové rostou, postupně se to však zlepšuje a už mám větší chuť „chlapsky“ rozumovat nad skutečnými i domnělými problémy vzdálenými domácí každodennosti. Naštěstí jsem nikdy zcela neztratil kontakt se svou akademickou prací, ačkoli je návrat k většímu nasazení složitější, než jsem si myslel. Stále se mi nedaří vše skloubit k mé spokojenosti, hlavně v obdobích, když jsou děti nemocné. Bez pochopení okolí by to bylo téměř nemožné.
Výchova příkladem
A co jsme získali? Větší schopnost se omlouvat a odpouštět si. Museli jsme se to všichni tři naučit, neboť nebyl prostor pro dlouhodobé trucování, kdy dítě najde útočiště u druhého z rodičů. I já umím uznat chybu a omluvit se. Mám k dokonalosti daleko a od synů se můžu mnohému naučit. Děti jsou vnímavé vůči tomu, zda to, jak rodič žije, odpovídá tomu, co o sobě tvrdí nebo co vyžaduje od druhých. Platí to také v duchovním životě. Větší dítka kladou zvídavé otázky, pronášejí postřehy a těmi pak nejen bavím sebe a přátele, ale už mi několikrát posloužily jako podnět k vlastním úvahám.
Nepovažuji se ve své situaci za hrdinu. Snažím se dělat, co pokládám za správné a na co mi stačí síly. Dobře vím, co je třeba zlepšovat. Ve chvílích vzpomínek a smutku povzbuzuji své kluky a říkám, že jsou hrdinové oni, když toho tolik zvládají bez maminky. Doma však nepěstujeme pocit, že jsme na tom špatně. Naopak zakoušíme mnohá obdarování a snažíme se podle možností skutkem i modlitbou pomáhat potřebnějším. Jsem rád, když je z reakcí lidí znát, že na nás na první pohled není vidět, že nám doma „chybí ženská“. Mým největším snem je dožít se chvíle, kdy z kluků vyrostou dobří lidé, kteří už mě nebudou potřebovat.