Vydání: 2016/6 Papež je nejoblíbenější osobností, 2.2.2016, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

„Podle mě je pro každou matku radost, když se její syn stane knězem,“ oponuje paní Anna, maminka salesiána P. Libora. Prý i přesto, že syna vzhledem k jeho četným povinnostem v žabovřeském centru vídá jen málokdy. Synovo rozhodnutí přidat se k salesiánům brala jako jeho volbu a jako velkou Boží milost. A jak P. Libor rodičům svou cestu oznámil? „Tuším, že opřený o kredenc,“ nadlehčuje salesián. O radost z vnoučat se postarali ostatní sourozenci. „Proto mě tolik nemrzí, že skrze mě náš rod pokračovat nebude. Dělám dětem vtipného strejdu, který přijede, zazáří a zase odjede. Nakolik chápou, že jsem kněz, ale netuším,“ směje se.
Některé ze synovců a neteří ovšem křtil. Posloužil by své rodině třeba i svátostí smíření? „To tedy nevím, jestli bych k němu šla,“ zrozpačití paní Anna. „Ale když se dostane k nám do vsi na návštěvu, vždycky tu slouží mši svatou. A bude celebrovat i na našem blížícím se čtyřicátém výročí svatby,“ pyšní se matka. O soudržnosti rodiny svědčí též vzájemné pozornosti například o Vánocích. Zatímco P. Liborovi přijdou vhod oblečení nebo knížky, rodiče potěšil zážitkový víkend s návštěvou brněnského diecézního muzea, restaurace nebo planetária završený společným vařením v synově komunitě.
Doma máš vždy otevřeno
Také P. Tadeáš si vztah s rodiči chválí: „Zpočátku jsem cítil jejich touhu mít mě připoutanějšího, zatímco já měl až příliš snahu se nevázat. Viděl jsem, že se museli lecčehos zříci, ale nedávali to znát a za to je velmi obdivuji.“ S rodiči je často v kontaktu, ať už přes telefon, e-mail, nebo díky vzájemným návštěvám. „Oslovují mě samozřejmě rodným jménem, ne tím řádovým,“ upřesňuje P. Tadeáš. „Když jsem ale u našich na návštěvě a přijedu v civilu, někdy mi říkají, ať si obleču hábit – líbí se jim.“
Mezi řádovou sestrou Petrou a její rodinou je hran o něco více. „Velmi jsem ocenila, co řekl táta, když jsem vstupovala k sestrám: ‚Domů máš vždy dveře otevřené.‘ S vědomím, že se mám kam vrátit, jsem se pak rozhodovala svobodněji, jestli chci v řádu skutečně zůstat,“ vzpomíná Petra. K františkánkám začala jako kandidátka jezdit už v patnácti letech a rodiče dceřině touze nedůvěřovali. „Máma mě nabádala, ať si napřed trochu užiju a ochutnám život. Když se doslechla, že se kolem mě vyskytuje jeden mladík, velmi se jí ulevilo. Ale já vedle toho kluka najednou cítila, jako by mě kdosi přetahoval k sobě. A v osmnácti letech jsem k sestrám nastoupila,“ líčí sestra Petra.
Štěstí pro svou dceru si rodiče představovali jinak, a tak se museli popasovat se zklamáním. Krátce po vstupu jí však přivezli věci a zůstali k ní otevření. „Horší to bylo u jedné mé spolusestry, konvertitky, s níž rodiče přerušili veškerý kontakt a už se jí neozvali, přestože vytrvale měsíc co měsíc psala domů o sobě dopisy,“ poznamenává sestra Petra. Když pak sama v noviciátě poprvé přijela domů v hábitu, přála si maminka, aby jej svlékla. „To jsem odmítla. A máma se vedle mě nakonec před druhými nosila jako pávice,“ usmívá se sestra. Podle ní je dodnes její rozhodnutí rodičům nepochopitelné. „Časem ale přijali, že i když byla jejich představa o mé dobré budoucnosti jiná, je to můj život a já si vybrala podle sebe. A našim vztahům to nakonec prospělo,“ uzavírá.