Vydání: 2017/46 Notre-Dame uctila padlé, 14.11.2017, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma

Podle statistik nedonošených dětí přibývá. Denně se u nás narodí pětadvacet nedonošených dětí (zhruba mezi 24. a 37. týdnem těhotenství), což je něco přes osm procent. Zároveň ovšem díky pokroku medicíny klesá počet úmrtí i vážné trvalé následky. Za předčasně narozené děti i jejich rodiče se v tyto dny konají mše i modlitební setkání, a to u příležitosti Světového dne předčasně narozených dětí, který připadá na 17. listopadu. Například v Praze na Vyšehradě, na Svatém Kopečku u Olomouce nebo v Antonínově Dole na Jihlavsku.
Dětská lékařka a neonatoložka Magdalena Chvílová-Weberová z porodnice v Havlíčkově Brodě se s nedonošenými miminky a jejich maminkami setkává téměř každodenně už osmadvacet let. Říká, že to, co rodiče prožívají, není slovy popsatelné. Místo radosti a těšení totiž zakoušejí obrovský strach, jak se bude dítě vyvíjet, jak zvládnou péči o něj, jestli nebude mít trvalé následky – a jestli vůbec přežije. „Ono by také bez pomoci lékařů nepřežilo. Ale je to za cenu velkých zákroků a nejistoty. Někdy to miminko má třeba jen několik stovek gramů. Maminky byly připravené na krásné boubelaté tří- nebo čtyřkilové miminko, které se dá dobře uchopit do náručí, a najednou je tu hroudička, která se skutečně vejde do dlaně. Navíc je neskutečně křehké, téměř průsvitné, obklopené spoustou hadiček, přístrojů a podpůrných mechanismů. A maminka, která je fyziologicky nastavena na to, že má své dítě chránit, najednou nemůže. Zároveň vidí, že léčba není pro miminko vždycky příjemná, že ho bolí. Takto tráví maminky v nemocnici třeba i sto a více dní, pokud nastanou komplikace,“ říká doktorka Chvílová-Weberová z porodnice, která jako první v ČR opakovaně obhájila titul Baby Friendly Hospital (v překladu Nemocnice přátelská k dětem).
Podle této lékařky narození nedonošeného dítěte splňuje všechny charakteristiky krizové situace. Je to velké trauma. Většina z maminek, co porodily předčasně, má posttraumatickou stresovou poruchu, která ovšem nebývá ani diagnostikována, ani léčena. K obavám o dítě, nedostatku odpočinku, opakovanému cestování za ním, často při péči o další potomky v rodině, se přidává obrovská únava. Mnohdy i pocity viny za neschopnost donosit dítě, za jeho bolest, zdravotní problémy.