Rodina zmeškala, salesiáni dohánějí

Vřesovice nedaleko Prostějova dobře zná mnoho pracovníků diagnostických, léčebných nebo výchovných ústavů a sociálních kurátorů mládeže. Tady totiž nabízejí šanci – často úplně poslední – mladíkům, kteří se již v dospívání dostali nějakým způsobem na okraj společnosti.
Malé stavební učiliště Švehlovy střední školy má oficiálně za úkol vzdělat žáky v oboru zedník. Významnějším posláním však je pomáhat problémovým mladým lidem při nalézání sebedůvěry, smyslu života, orientace v „normálním“ prostředí a vracet je zpět do společnosti jako její užitečné členy.
Rozlehlá budova učiliště – bývalá fara – je církevním majetkem a vypadá jako klášter. Také zde kdysi sídlila početná komunita premonstrátů. Otec Jan Jiříček byl už v závěru totality vřesovickým farářem a tajně vstoupil do salesiánské rodiny s touhou věnovat se naplno mládeži. Školu pod názvem Učiliště Dona Bosca, kterou zde v roce 1992 jeho řeholní společnost založila, postupně převzalo olomoucké arcibiskuptví, ministerstvo školství a posléze krajský úřad.
V loňském roce dokonce ztratili právní subjektivitu – byli sloučeni prostějovskou střední školou. Zákon totiž existenci učiliště s pouhými třiceti žáky nepřipouští. Ale na základě pochopení představitelů Olomouckého kraje se na podstatě péče o žáky ve Vřesovicích nezměnilo nic. P. Jiříček se nad změnou z ředitele na vedoucího odloučeného pracoviště usmívá: „Jsem rád, že zůstalo pochopení úřadů pro obrácené priority naší školy.
Předpokladem přijetí není skvělý prospěch nebo jednička z mravů, ale naopak původ v rozvrácené rodině, velké výchovné a studijní problémy. Někdo se o tyto mladé přece postarat musí, nechceme-li, aby skončili na smutné, a pro stát ještě dražší, pouti mezi věznicemi, léčebnami a skrýšemi bezdomovců.“
Součástí školy je domov mládeže, hlavní příležitost pro salesiány. Je třeba napravit mnoho nešťastných vlivů, které se podepsaly na chování, uvažování a často také tvrdém, „šťavnatém“ jazyku mladých obyvatel. Zvlášť novým žákům chvíli trvá, než pochopí, že jejich nová rodina to s nimi myslí dobře – i když vyžaduje dodržování řádu, přizpůsobení se ostatním.
„Někdy se odborníci diví, že ani při mimořádných okolnostech nepraktikujeme vyloučení, že k nám nejezdí policie a všechny kázeňské problémy jsme schopni vyřešit sami. A že úspěšně absolvovat dokáže 90 procent našich žáků,“ říká P. Jiříček.
„To všechno je možné jen na základě individuálního přístupu. Dobře víme, že dospívání je plné těžkých chvil, kdy je třeba víc pomáhat než trestat. Odlišovat zlobu a nenávist od projevů temperamentu a nezaviněného vnitřního neklidu. Mladé se siláckou autoritou je třeba vést k tomu, aby nejen druhým neškodili, ale naopak jim pomáhali; současně pozvedat sebevědomí slabých, aby se vymanili z role otloukánků. U nás nikdo nesmí trpět! Soužití žáků, učitelů, vychovatelů a nakonec i kuchařky nahrazuje nesplněný úkol většiny rodin žáků – připravit je na reálný život,“ dodává vedoucí školy. V roli vychovatelů mu pomáhají další salesiáni, kaplan P. Jan Hurník a důchodce P. Blažej Müller. Společně také vedou duchovní správu Vřesovic a dalších dvou blízkých obcí. Oni i většina dalších pracovníků školy svoji práci spojili s posláním. Bez jejich obětí, složité pracovní doby a často jen symbolických odměn za práci navíc by učiliště nemohlo plnit svůj záslužný úkol. Včetně toho, že mnozí žáci s problematickým domovem nemusejí na víkendy odjíždět a je o ně postaráno, že mají možnost si brigádami přivydělat, aby kvůli nedostatku peněz nemuseli krást. Dva z absolventů, kteří se neměli kam vrátit, bydlí v církevním objektu dál. Práci a přátele získali v blízkém okolí a když na ně slyší P. Jiříček chválu, je to pro něj, jak sám říká, tou největší odměnou.
Ptají se i naslouchají
Nezanedbatelný je duchovní vliv na žáky, z nichž asi jen polovina praktikuje víru. Každý den začíná před snídaní modlitbou a náboženskou nebo etickou myšlenkou. Ve čtvrtek večer je pak pro žáky mše svatá a po ní společná bohatší večeře s besedou. „Nic z toho není povinné, a přece se účastní téměř všichni,“ chválí vedoucí učiliště zájem mladých. „Snažíme se svým svěřencům vysvětlit i mimo vyučování mnoho důležitých problémů, o nichž od rodičů ani ve škole neslyšeli. A tyto večery jsou kupodivu velmi oblíbené. Žáci se nejen ptají, ale také pozorně naslouchají.“
Nejdůležitější je vytvořit a udržet vztah důvěry. Kněz hovoří například o institutu jakýchsi nesvátostných zpovědí. I kluka nevěřícího, který se dokáže otevřít a svěřit s těžkými problémy, zbavuje důvěrný rozhovor s knězem mnoha bolestí, osvobozuje jeho osobnost od duševního strádání. „A tomu všemu musí ještě pomáhat naše nikdy nekončící modlitba za všechny žáky, dobré i horší, protože je všechny máme stejně rádi. V okamžiku, kdy to poznají, je vyhráno. Pro nás i pro ně,“ dodává otec Jan Jiříček.