Přerušit bludný kruh ústavní výchovy

Pod dětským domovem si dnes již nemusíme představovat jen dům plný dětí, které nemají nikoho blízkého a co chvíli se odtud snaží utéct. Stejně jako máme soukromé penziony pro seniory, vznikají i soukromé dětské domovy.
Jeden z nich najdeme na konci malé vsi čítající jen něco málo přes sto obyvatel. Pár kroků od chátrajícího kostelíka stojí budova fary – její fasáda září novotou. Manželé Tomáš a Hana Ochovi si faru před třinácti lety pronajali a později odkoupili. Když sem přišli, měli jedno dítě. Dnes jich mají dvanáct. „Už když jsme se brali, věděli jsme, že k sobě chceme přijmout děti, které se ocitly v ústavní péči,“ říká Hana Ochová. Nejprve si vzali dvě děti do pěstounské péče. Pak se rozhodli, že by rádi poskytli domov i dětem, které mají nařízenou ústavní výchovu a nemají možnost být adoptovány nebo se dostat do pěstounské péče.
„Založili jsme obecně prospěšnou společnost, díky které se náš dům mohl stát soukromým dětským domovem,“ vypráví v podkrovním obývacím pokoji jeho ředitel Tomáš Och. Po dřevěné podlaze se pod stolečkem plíží malá želva. „Tu si děti samy přály. Máme také ještěrku, užovku a andulku. Mně zvířata nevadí,“ komentuje výběr zvířat paní Ochová.
Dvě z dětí jsou již dospělé. A i když bývá u běžných dětských domovů pravidlem, že je při dovršení osmnácti let musí děti opustit, u Ochových mohou zůstat a vracet se. Jedna z dívek se k nim dostala, až když jí bylo patnáct let – a její puberta byla pro manžele Ochovy poměrně náročná. Dnes je jí dvacet šest, vdala se, má děti a žije běžným rodinným životem. Společně se navštěvují a mladá maminka k nim jezdí se svými dětmi jako k babičce a dědečkovi.
„S vděčností Bohu se díváme na to, jak naše nejstarší, byť s námi žila jen dva a půl roku, má domácnost uspořádanou přesně po našem vzoru,“ říká paní Hana. „Chceme přerušit bludný kruh, kdy děti z dětských domovů mají děti, které opět končí v dětských domovech. Chceme, aby poznaly normální fungující rodinu a mohly z toho ve svém životě vycházet při zakládání vlastních rodin,“ dodávají jednohlasně Ochovi. A dělají pro to vše, co je v jejich silách. Zkušenosti ve výchově nemají jen vyčtené z odborných publikací, i když sami zdůrazňují, že odbornost je důležitá. Ochovi vychází také z vlastních zkušeností: Tomáš nějakou dobu pracoval ve výchovném ústavu a Hana si ústavní výchovu vyzkoušela na vlastní kůži. Není pro ni problém se do dětí vžít. Výchova dětí zde není založena jen na profesionalitě obou zaměstnanců, ale na vzájemné důvěře a respektu všech členů této „rodiny“.

Co dětem dáme, to jim zůstane
Ve svém domě nazvaném Markéta kladnou Ochovi důraz na preventivní systém výchovy po vzoru Dona Bosca. „Důvěra, jakou k dětem máme, vychází z vlastní zkušenosti. Nikdy nad nikým nezoufáme, tak jak to radí apoštol Pavel v listu Korintským. Navíc se snažíme řídit radou Dona Bosca, že bez důvěry není výchovy. Co do dětí dáme, to v nich navždy zůstane. Ať už je jejich dětství či dospívání jakkoliv složité, v dospělosti si můžou vzpomenout na to, co jim bylo tady u nás dáno,“ říkají oba rodiče.
Tomáš i Hana prošli psychoterapeutickým výcvikem, i dnes jezdí na různé výcviky a kurzy. „Je potřeba, abychom také měli čas pro sebe a něco nového se učili,“ říká Hana Ochová. Práci a pomoc psychologů vidí jako velký přínos a když je třeba, neváhají do ní investovat.
V létě jezdí s dětmi na vodu, na skály a na výlety, v zimě tráví týden na horách. Lyžařské vybavení jim poskytuje jeden kamarád, který má několik půjčoven lyžařského vybavení. Jeden z jejich tří chlapců se dokonce již vypracoval na instruktora lyžování. „Ve sportu vidíme možnost, jak spolu příjemně trávit čas a v neposlední řadě posilovat dětem sebevědomí,“ dodává ředitel domova. Dětský domov Markéta žije z dotací, které získá od státu. Z nich hradí vše, včetně platů. „Na rekonstrukci domu, při níž jsme nově vybudovali celé podkroví s dětskými pokojíky a dalšími společnými prostory, jsme si vzali hypotéku,“ říká Tomáš Och.
Pootevřenými dveřmi je z obývacího pokoje vidět do vedlejší místnosti. Na stole je tu postaven kříž. „To je naše kaple. Tady míváme i vlastní bohoslužby. Je to místnost, ve které děti musí dodržovat určitá pravidla, není určena k hraní a nesmí se zde křičet,“ říká paní Hana, která v kapli s dětmi čas od času také provozuje muzikoterapii. Jednou měsíčně sem dojíždí kněz, děti se účastní akcí pořádaných jak salesiány z nedalekých Pardubic, tak z Prahy. Všechny děti přijaly víru jako samozřejmou součást života v domově Markéta. Každý večer se společně schází k modlitbě. Samy volí, jakou bude mít ten večer podobu.
Do obývacího pokoje přibíhá asi dvanáctiletá dívka a malý druhák. Právě se vrátili ze školy. „Dostala jsem jedničku z matematiky,“ říká pyšně dívka a paní Ochová ji chválí. Všechny děti navštěvují běžnou základní školu, i když většina z nich by pravděpodobně v klasické ústavní péči navštěvovala speciální školu. „Učitelé bohužel zpravidla neumějí s těmito dětmi pracovat a podchytit je. Proto s kantory dost často jednáme a řešíme problémy,“ říkají Ochovi. Na druhou stranu jsou manželé rádi, že jejich děti mohou být součástí běžného dětského kolektivu.
Během života na zdejší faře se Ochovům narodila ještě jedna dcera. V kuchyni visí na zdi fotografie všech dětí. Na otázku, které z nich jsou jejich vlastní, odpovídá paní Ochová bez zaváhání: Všechny.