Vydání: 2016/29 V objetí charismatického společenství, 12.7.2016, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma

Klíč je symbol, otvíral kdovíco, má v sobě tajemství: od které truhly byl, co se v ní skrývalo, zamykalo...
Nevím. Sobecky si uvědomuji, že tvořím hlavně pro sebe. Dělám to, co kdysi bavilo mě a co mě baví pořád. U většiny knížek jsem se do ateliéru těšil.
Když byli malí, tak jsem jim každý večer četl knížky, co mě dodneška vzrušují – verneovky, indiánky, foglarovky. Byl jsem moc rád, když se smáli nebo mi kladli otázky. S dětmi se dá probírat naprosto všechno. Život po životě, kdo byl i Gottwald a Hitler...
Na tábor do týpí jezdím jen s mladším synkem, starší jezdit nechce. Je to naivní, směšné, že se tady na českých loukách scházejí romantici, co kdysi četli Vinnetoua, ale lidí z Ligy lesní moudrosti (organizace inspirované výchovným hnutím, které je spojené s americkým spisovatelem a pedagogem E. T. Setonem – pozn. red.) si velmi vážím. A jsem moc rád, když mě při setkáních s lidmi, které považuji za moudré, doprovázejí kluci. Třeba když si povídáme večer u ohně v týpí a probíráme důležité téma, František usíná, ještě trochu vnímá... Ale moje děti mají samozřejmě už svůj vlastní svět, který je jiný.
Moji rodiče mi dali hlavně čas a prostor k tomu, abych mohl hledat svoje světy.
Nevzpomínám si na jediného kamaráda, který by chodil do nějakého kroužku. Ale my jsme žili v jiné době, v šedivé třídě s Husákem. Každý den jsem se těšil, až půjdu s kamarády ven, do lesa.
Ne. Občas si jdou ven zakopat, ale že by šli do lesa, to je ani jednou nenapadlo. Ani kdybychom měli nějakou tu starou zahradu s oprýskanou zdí, asi by je to nelákalo.
Asi je to víc baví doma u počítače. Vidím to u nás, kdy kluci jako mlsní kocouři smlouvají, na jak dlouho můžou... Občas se mi podaří tajně zaslechnout jejich řeči – a zase je to o počítačích. Neříkám, že je to špatně. Kdybych měl jako malý kluk počítač, asi bych na něm hrál také. A žádné knížky bych nedělal, protože k těm svým prvním pokusům – kdy se člověk naučí nejvíc – bych se nedostal. Také dnešní tlak společnosti a rodičů je silný – všichni musí něco dělat.
Nechávám to být. Snažím se žít tak nějak poctivě ten svůj život a doufat, že to v dětech zanechá stopu. Hlavně neupadnout do pasti, že bych jim do života moc promlouval a všechno za ně rozhodoval.