- Katolický týdeník

Knihy o výchově dětí od německé psycholožky a terapeutky českého původu Jiřiny Prekopové si u nás našly zejména mezi rodiči řadu příznivců. Čeští čtenáři mají nyní možnost seznámit se s touto autorkou ještě bezprostředněji. V říjnu vydaná kniha rozhovorů nazvaná Nese mě řeka lásky dává nahlédnout do životního osudu Jiřiny Prekopové, její cesty k vytvoření terapie pevného objetí a do jejího chápání lásky. Kdo zná předchozí česky vydané knihy Děti jsou hosté, kteří hledají cestu, Malý tyran nebo Prvorozené dítě, pro toho bude objevnější zejména první část rozhovorů. V ní Jiřina Prekopová vypráví o svém dětství, studiích, problematickém vztahu se starší sestrou, svých osudových vztazích. Díky otázkám německé novinářky Ingeborg Szolosiové a překladatelky Ivany Krausové se osobitá terapeutka rozpovídá například o svých vzpomínkách na studentský život v Československu v padesátých letech. S partou studentů se tehdy přestěhovali na čas do zapadlého kouta Sudet, kde chtěli žít v chudé komunitě po vzoru Tolstého knih. Po studiích psychologie nemohla Prekopová pracovat jako psycholožka, živila se tedy jako učitelka, vařila i na horské chatě.
K emigraci do Německa se s manželem odhodlala ve 41 letech. Za hranicemi se jí otevřela cesta ke kariéře dětské psycholožky a terapeutky. Při vzniku vlastní terapeutické metody vycházela z práce americké psychiatričky Marthy Welchové, klíčem k uzdravení vztahů v rodinách se jí stalo pevné objetí. Držet druhého pevně ve své náruči a vše, co mezi oběma leží a odděluje je, si vyříkat, vyplakat, vyvztekat, ale přesto zůstat spojeni, dokud se láska neobnoví.
„Láska zůstane až do posledních dnů mým základním tématem. A prostředky, jak přivést lásku na svět, které jsem objevila díky metodě pevného objetí, a jak ji prohloubit, obnovit a znovu ji nechat proudit, bych chtěla zpřístupnit ostatním,“ říká v knize Jiřina Prekopová. Protože jde o metodu velmi výjimečnou svým přístupem, našla si i mezi odborníky řadu odpůrců. V době jejího zrodu jí bylo vyčítáno, že se snaží nastolit jinou než antiautoritativní výchovu, která se v té době těšila oblibě.
I v knize Nese mě řeka lásky se Prekopová stejně jako v předchozích knihách snaží rodičům přiblížit nutnost stanovení hranic pro jejich děti. Nejde jí o svazování dítěte, ale naopak o hranice, které mu dávají jistotu. Sami rodiče však takovou jistotu mohou poskytnout pouze tehdy, když mají sami srovnány vztahy s vlastními rodiči. A pevné objetí jim k tomu může být lékem. Druhá část knihy je věnována výchovným otázkám. Knížka rozhovorů s Jiřinou Prekopovou nám může být dobrým pomocníkem nejen ve výchově našich dětí, ale také pomocníkem v hledání sebe samých.