Vydání: 2004/36 Proč se mi děti nevyvedly, 28.10.2004
Příloha: Doma
Seznámili se v roce 1973 na lodi plující kolem pobřeží Černého moře. Než se vzali, byl už Jan Šimon Fiala úspěšným textařem (z 60. let je dnes opět populární např. jeho Š-Š-Š nebo Vítr ví své), rozhlasovým a televizním tvůrcem, fotografem... Taťjana měla zkušenosti s filmovou produkcí a s lety tvůrčí práce v Národním divadle. V roce 1990 spolu založili vlastní nakladatelství Bílý slon. Bílí sloni jsou totiž v přírodě ojedinělí - stejně i Fialovi nechtěli být jen kolečkem v nějakém soukolí. Oba dva již znali život z různých stran, a tak si nyní udali jasný směr. Dá se interpretovat jako precizní, intenzivní snaha o poznání toho, co člověka přesahuje - Boha. -itg-
Jan spal maximálně 2-4 hodiny denně. Říkal, že když je novinář, musí rozumět lidem a mít nejčerstvější zprávy. Proseděl hodiny u počítače a hodiny trávil v rozhovorech s lidmi. Mnozí k němu přicházeli na radu, a tak se vlastně rozdával a rozdával...
Když jsem ho poznala, chlubil se tím, že je ateista. Ale tvrdá disciplína a několik infarktů totálně změnilo jeho život. Sám došel k hluboké vnitřní víře. V životě zažil opravdu ledacos. Jednu dobu například profesionálně lyžoval, ale pak si poranil páteř a musel toho nechat. Jenže kuriózní kousky nepřestaly. V roce 1986 byl točit s kameramanem České televize na Kavkaze závody rogal ve výšce 4000 m n. m. Byli tehdy natolik zaujati prací a nádherou hor, že zapomněli hlídat čas a náhle zjistili, že už nemohou stihnout poslední lanovku, která odjížděla z místa o dva tisíce metrů níže. Měli možnost buď nahoře zůstat a zmrznout, nebo jednat. Rozhodli se pro akci. Usedli na okraj laviny, kterou spustili hozením kamenů. Ta je nakonec velmi netradičně dopravila dolů, takže si představte, že lanovku stihli. Honza měl jen potlučenou hlavu od batohu, jinak nic.
Manžel měl nevšední schopnost dívat se a vidět. Jen několik příkladů za všechny: našim milým a vzácným přítelem byl kardinál František Tomášek. Čtyři dny před jeho smrtí, když už na tom nebyl po zdravotní stránce příliš dobře, jsme se s ním vlastně přišli s Honzou rozloučit. Tehdy sestra Petronie slíbila, že až zemře, dá nám ihned vědět. Manžel se ve chvíli Tomáškovy smrti procházel venku a jako obvykle se díval na oblohu (zde často viděl inspiraci a fotil také zajímavé tvary na nebi). Najednou tam zahlédl jakousi odcházející postavu, jak se ve víru vzdaluje. Podařilo se mu ji zachytit fotoaparátem. Tehdy Honza říkal, že to byla postava zemřelého kardinála, jehož duch opouštěl tělo. A skutečně v té době, co manžel úkaz na obloze spatřil, Tomášek zemřel.
Jindy zase viděl na nebi jakási letadla, která měla bomby, a hned druhý den začalo bombardování Jugoslávie. Také si všiml vztyčeného prstu, a následujícího rána přišly na Moravu povodně...
Jan chtě nechtě učil druhé lidi zastavit se a vnímat. Jeden náš známý z Brna mu jednou řekl: “Honzo, tos mi neměl dělat! Já furt chodím, koukám po obloze, a pořád nic nevidím. Ale těch boulí, co mám od kandelábrů, to už je neskutečný!“
O manželovi hovoří též jeho osobní motto: „O ničem nepochybovat. To, co chcete dokázat, do toho se musíte prostě pustit, a hlavně nepochybovat...!“ Manžela letos zradilo srdce, zemřel. Sanitka, která ho vezla z bydliště za Prahou do nemocnice v Praze, se pohybovala pomalu. Cesta byla přeplněná kamiony. Řidiči příliš ohled nebrali. I o tom chtěl Jan ještě hovořit. Myslel, že přežije svého dědečka, který žil do 104, jenže odešel dříve. Možná nás měl naučit se více dívat...
A snad jen na závěr: při své fotografické práci nikdy nedělal montáže. Říkal: “To, co Bůh tvoří a je mi dáno vidět, to zachytím...“
TAŤJANA FIALOVÁ, manželka J. Š. Fialy
