- Katolický týdeník

MUDr. Petra Šrámková v roce 1995 vystudovala medicínu a poté nastoupila na onkologii a posléze na internu. Po mateřské se rozhodla věnovat se obezitologii. „Neumírá se kvůli tomu a je to perspektivní obor: obézních lidí je spousta,“ žertuje. V současné době pracuje v Centru pro léčbu obezity ISCARE v Praze.

Je to nemoc uznaná všemi lékařskými kapacitami. Z 60 % se na ní podílí genetika – známe asi sedm typů přímých genetických vad. Lidé byli obézní vždycky – je to vidět na obrazech i v literatuře. Většinou ale bývali obézní jen lidé bohatí, kteří měli dostatek jídla. Do 19. století v běžné populaci problém obezity neexistoval, šířeji se vyskytuje až ve 20. století, a to zejména v jeho poslední třetině, kdy dochází k velkému rozvoji mechanizace lidských činností.

Dá se obezita podchytit už v dětství, pokud je tak výrazně dána geneticky?

Když se podíváme na svůj rodokmen, na to, jak vypadali naši rodiče a prarodiče, můžeme s vysokou pravděpodobností říci, jak budeme vypadat my. Je ale třeba uvážit i zvyky rodiny - jak se její členové pohybují a stravují. To jsou faktory, které ovlivnit můžeme.

Motivací ke zhubnutí pro staršího člověka mohou být bolesti kloubů nebo nespokojenost s postavou. Jak ale motivovat baculaté dítě, aby nešlo jen o zákazy - „nesmíš nanuka, nesmíš dort“?

Zakazovat něco je vskutku velmi obtížné. Základ spočívá ve vedení rodiny, obrovskou roli hraje příklad rodičů. Když se rodiče přejídají, nastavuje to dítěti nesprávný model chování, který ho spíš láká. Rodiče mají naopak dítě vést k přirozené pohybové aktivitě. Co se týká sladkostí, tak bych je nezakazovala, zejména ne paušálně. Pokud dítěti jednou za 14 dní dáme tabulku čokolády, nijak mu neublížíme. Raději bych ale nabídla müsli tyčinku než tatranku, raději tříprocentní jogurt než pacholíka s deseti procenty tuku. Neměli bychom dětem nabízet jako běžnou součást potravy smažené pokrmy s hranolky. Apelovala bych i na školy a školky, které ne vždy vaří tak, aby to odpovídalo zdravé výživě.

I miminko v děloze už může být obézní – většinou je tomu u matek, které trpí cukrovkou. Děti s velkou genetickou dispozicí bývají silné už v raném věku, častěji se ale obezita vyskytuje u dospělých.

Během let se zjišťovaly všelijaké indexy (známý je výpočet: výška v centimetrech minus 100 rovná se naše optimální váha), v poslední době se ale častěji užívá tzv. body mass index (BMI) – tedy váha v kilogramech lomeno výška v metrech na druhou. Výsledkem je číslo, podle nějž je pacient zařazen do grafu, v kterém rozlišíme, nachází-li se v podváze, normální váze, nadváze, nebo obezitě 1. až 3. stupně. Pokud je číslo BMI vyšší než 25, jde o nadváhu, nad 30 už o obezitu.

Uvedený výpočet se týká pacientů nad 18 let. U dětí se také využívá index BMI, ale k tomu se přikládají růstové grafy v závislosti na věku. Takové grafy má k dispozici každý pediatr. Každý dospělý se může zvážit a změřit a spočítat si svůj BMI. Vezměte si například člověka, který měří metr sedmdesát. Pokud váží 70 kg, jeho BMI je 24. Jestliže má váhu 80 kilogramů, jeho BMI je 27,5 – už je v nadváze. A pokud má při stejné výšce 90 kg, je s BMI 31 obézní.