Vydání: 2016/25 Kostely hlásí statisíce návštěvníků, 14.6.2016, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Příloha: Doma

Zkusme si tedy udělat jakousi sondu do života věřících v této zemi, kde sídlí i papež. Přesněji řečeno nahlédněme, jak zde funguje náboženská výuka dětí, vždyť od nich, těch nejmenších, se přece musí začínat. Je v něčem jiná než u nás? Můžeme se zde inspirovat? Nebo je to všechno trošku jinak, a to i se samotnou vírou Italů?
Nejen o tom jsme si povídali s Francescou Messinou, která pracuje jako učitelka náboženství v základní škole G. Fava v Mascalucii a působila také jako katechetka.
Přesně tak. Jsou to dvě rozdílné věci. S výukou katechismu se začíná vesměs od třetí třídy, je dobrovolná a děje se pod „záštitou“ farnosti (viz článek níže). Náboženství je také dobrovolné a vyučuje se ve škole. Při katechismu máte ale větší svobodu než při hodinách náboženství, kde musíte dodržovat osnovy a kde je jiný i způsob výuky, který kopíruje systém školy. Ve škole musíte navíc respektovat náboženské vyznání všech, tedy i muslimů nebo jehovistů, přeženu-li to. U katechismu je pravděpodobné, že ten, kdo se přihlásí, je vyznáním katolík.
Tady na jihu ještě opravdu není odklon od víry tak silný. Asi 98 % rodin chce, aby jejich děti navštěvovaly hodiny náboženství. Byla bych však opatrná v tom tvrdit, že je více katolický. Je spíše více tradicionalistický. Co je však podle mne stejné po celé Itálii, je častá absence praktikujících rodičů, kteří by byli pro děti příkladem. Bez toho to ale nejde. Dítě si pak zákonitě vybere to, co je pro něho výhodnější – tedy nechodit do kostela, nenavštěvovat katechismus ani hodiny náboženství. Proč by tím „ztrácelo“ čas?
Samozřejmě, nejsme všemocní. My můžeme „jen“ zasít. Ten, kdo pak obhospodařuje půdu, je Duch Svatý.
Určitě metodologii. A řekla bych, že se v tomto směru blýská na lepší časy. Začíná se klást důraz na autentické úkoly a ne jen na plnění učebních osnov.
Rozebíráme-li v hodině podobenství, ve kterém je řeč o odpuštění, mým úkolem je naučit děti odpouštět si, třeba hádku ve třídě. Nestačí, aby znali jen ono podobenství.
Beru to jako privilegium, neboť poznám spoustu dětských světů. Každé dítě je pro mě originál. Stále novým kolegyním opakuji a sama se toho také držím: nemějte strach, že nezvládnete osnovy, zajímejte se především o to, koho máte před sebou. V momentě, kdy ho poznáte, můžete vytvořit dobrou hodinu. Hrajte si, mluvte, ale především nechte mluvit dítě – jedině tak ho poznáte a budete vědět, jak ho zaujmout.
Hodnocení. Na rozdíl od katechismu mám povinnost děti v náboženství na konci školního roku ohodnotit. Byť jen slovně. To je pro mě asi to nejtěžší. Jak můžete hodnotit srdce dítěte? Dobře ho zná přece jen Bůh. Dříve, než jsem do něho vstoupila já, byl už v srdci On. Je to svaté místo – a já, chci-li vstoupit, musím si nejprve zout své sandály, tedy zbavit se všech svých zažitých představ, abych pak správně učila i hodnotila.