Horské pohlazení pod Sněžníkem

Při značené lesní pěšině na Kralický Sněžník stávala nad Stříbrnicemi dobře známá kaple. Nikdo z tisíců procházejících nebo na lyžích projíždějících turistů ji nemohl minout. Rádi jsme se tady zastavovali a pozvedali mysl k Bohu. S obavami jsme ale sledovali její nezadržitelné chátrání a s několika místními duchovními správci také nejednou uvažovali, jak kapli pomoci.
To ale nebylo v silách jedinců. Peníze by se snad ještě našly. Jak bychom ale po prudké, neudržované cestě dostali do tisícimetrové lesní výšiny příslušný materiál? Kdo udělá odbornou práci a jak odstraní vzniklý nepořádek? Také zajištění potřebných povolení v chráněné přírodní oblasti se jevilo jako nekonečný problém.
Na první jarní procházce za krásou hor, bylo to v roce 2002, jsme strnuli. Tak tuhle zimu už kaple nepřežila. Střecha i s klenbou se definitivně propadly, nebi na lidský nezájem žalovaly poslední tři stojící pilíře. Bylo nám, jako by tu umíral někdo nejbližší. Dlouho jsme se pak těmto místům snad podvědomě vyhýbali. Až do srpna následujícího roku. Už zdáli bylo patrné, že mezi stromy se něco děje. Hromady cihel, pytle s cementem plnily planinu rozrytou obřími koly. V místě staré kaple, jejíž pozůstatky mezitím zmizely, se rýsovaly betonové základy. Vypadalo to slibně, ale co když tady bude stát třeba vysílač? Nevěřící Tomášové! Už za několik týdnů jsme tam zvědavě zamířili znovu a zůstali stát v úžasu. Kaple - v bývalém tvaru a kráse - mezitím vyrostla do nejméně třímetrové výše, začínala se rýsovat klenba a hromada nových trámů i prken vedle dávala naději, že zima už novou stavbu zastihne pod střechou. „Kdo to nechal postavit?“ ptáme se přítomných zedníků. Předpokládali jsme, že to byl někdo z bohatých německých rodáků. „Lesy České republiky,“ zněla odpověď. Vraceli jsme se dolů plni radosti a připomínali si řadu znamení poslední doby: konečně i v severomoravských Sudetech začala mizet totalitní šeď. Obnovené fasády zase zdobí kvítí. Z okolních kostelů už nezůstal neopraven ani jediný, a co je důležitější, postupně v nich roste i počet účastníků bohoslužeb. Do údolí pod Starým Městem po šedesáti letech zase znějí zvony, novotou září i většina božích muk a křížů u cest i v lukách. K honosné, mramorem obložené kapli Panny Marie, posvěcené v roce 2004, přibyl loni restaurovaný kříž, lavičky a letos v létě i obnovená boží muka - poslední zastavení dávno zničené křížové cesty. Na kovovém štítku při zemi je také napsáno: „Vybudovaly Lesy České republiky.“ Konečně se tedy naplňuje to, v co jsme tak dlouho doufali. Že tento krásný pohraniční kraj na okraji Jeseníků nezůstane v důsledku tragických předválečných i poválečných událostí prokletým, jak kdysi usoudili pesimisté. Duch opravdu vane, kam chce. Díky Bohu!