Vydání: 2007/45 Jak se žije ekologickým zemědělcům, 6.11.2007, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Doma

Čtu, jak se tři mládenci prostřihávají hraničním zátarasem, a srdce mi tluče v krku. Je rok 1957 a v drátech pět tisíc voltů. Byli to frajeří, jak se uznale říkává. Přitom je to líčení věcné, střídmé, jako ostatně celý knižní rozhovor s Petrem Esterkou, tehdy přirozeným vůdcem trojice, pak bohoslovcem v Římě, knězem a vysokoškolským učitelem, vojenským kaplanem a nyní biskupem, který pečuje o české krajany rozseté po světě.
Aniž by o to usiloval, je jeho život jedním pestrým dobrodružstvím. Co ho formovalo? Život na slovácké dědině (v Dolních Bojanovicích), strasti doléhající na nezámožnou, ale víře oddanou rodinu v padesátých letech, římská studia a zejména půlstoletí duchovní služby v zemi, jež platí ve svobodném světě za nejsvobodnější – USA.

Našinec i exot
Interview je žánr, jemuž zákonitě dominuje ich-forma, která vysunuje do popředí osobnost dotazovaného. Ten zde sice ich-formu přijímá, nelze jinak, ale mluví o světě a lidech v něm, sám stojí stranou. Jeho portrét se v čtenáři postupně utváří jaksi sám od sebe. Cosi je v něm neobvyklého, přemýšlím, v čem to vězí.
Mluvím-li s „našincem“, českým katolíkem z přelomu tisíciletí, laikem, knězem, řeholníkem, biskupem, vnímám jím prožívaný svět jako konfliktní, plný napětí, neřešitelných problémů, často křivd, ba i tragiky. Takový svět poznamenává též toho, kdo o něm svědčí (neboť jím trpí). Poznamenává rovněž mezilidské prostředí, i když je tvoří „katolíci mezi sebou“. Všimněme si, kolik v něm bývá nejistoty, nevstřícnosti, podezíravosti, ba i zapšklosti.
Tahle knížka mi pomohla nahlédnout, kolik energie vynakládáme na své sebepotvrzení, sebeobhajobu, a jak jsou naše „Já“ vlastně frustrována. Nacházím to i v sobě. – Petr Esterka je stále „našinec“, moravský kořen je v něm znát, přesto je pro nás „exot“ (v sympatickém smyslu!). Dodávám: bohužel.
Především je „nezakomplexovaný“, čili svobodný a otevřený. Nic nezametá pod koberec. Můžeme s ním mluvit o čemkoli, aniž bychom se museli strachovat, že se ho to dotkne a on nás zpraží. Nebo že se zalekne a stáhne se.
Nejvíc je to znát, když mluví o sexualitě (v knize je to jen pár stránek). Ale nejen o ní, nýbrž o všech tématech, která mají tendenci nás rozdělovat, zatímco v něm jsou přirozeně uspořádaná a „volně přístupná“.

My – oni – toto v Esterkovi není
Máme tady u nás sklon vnímat člověčí svět, i ten náš, katolický, v termínech antagonismů, které polarizují. My–oni: předkoncilní–pokoncilní, tradicionalisté–modernisté, rigorózní–laxní, konzervativní–progresivní, intelektuálové–prostí věřící, pravověrní–heretici. Umožňuje nám to potlačit nejistotu vlastní pozice, doktrinálně se přimknout k jednomu pólu a zavrhnout ten opačný. Toto v Petru Esterkovi není.
Zeptal jsem se kdysi postaršího kanovníka, jenž předtím působil jako farář: kolik párů, které v životě oddal, skutečně vědělo – z hlediska katolického křesťanství – do čeho jde? Prý asi desetina. Veřejně by to ale neřekl. Petr Esterka je v obdobných situacích „v obraze“ a neskrývá to. Zná se i ke svým nejistotám a ani v náznaku je nepřekrývá pózou důstojenství svého úřadu. I jeho řeč je nestrojená, přirozená, jako vánek nebo voda. On je prostě – a záviděníhodně – „normální“.
Kritice do vlastních řad se nevyhýbá, ale i pak mluví o církvi jako o širší rodině, kde má všechny rád. Mluví-li o zlu v člověku, neodsuzuje, nýbrž se řídí zásadou „nenávidět hřích – milovat hříšníka“, přitom je v tom naprosto přesvědčivý. Je prostě normální. Tedy i věrohodný.

Rozhodni se pro risk. Petr Esterka v rozhovoru s Alešem Palánem. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007