Do Třebenic za křemičitanem hlinitým

Jméno severočeských Třebenic proniklo do všech sdělovacích prostředků 11. září 2004, kdy byl na zdejší faře brutálně zavražděn P. MUDr. Ladislav Kubíček. Památku tohoto výjimečného muže připomíná dnes pamětní deska a busta. Ačkoliv dveře fary už nebývají otevřeny tak dokořán jako za Kubíčkova života, návštěva Třebenic rozhodně stojí za to.
Už třeba kvůli křemičitanu hořečnatohlinitému. V této lokalitě navíc uvedená sloučenina obsahuje 2% oxidu chromitého, což jí dodává nádhernou tmavočervenou barvu. Že nevíte, o čem je řeč? Třeba vám pomohou děti, které mají chemii ve škole. Nebo vám napoví technický název pyrop a informace, že třebenické pyropy se velmi dobře brousí, mají typickou barvu a dosahují kvality drahokamů. Ano, okolí Třebenic je jediným místem v ČR – a tedy i na světě – kde se průmyslově těžil český granát!
Třebenický luteránský kostel je zase jedním z mála českých chrámů, kde se platí vstupné a který je každé pondělí veřejnosti uzavřen. V jeho prostorách se totiž nachází Muzeum českého granátu. Někoho zaujme historie těžby granátu, jiného potěší krásné šperky z tohoto kamene vytvořené, další neodolá a v pokladně si nějaký kámen koupí.
Šanci může mít i ten, kdo bude chtít najít český granát na vlastní pěst. Hledač může mít dokonce takové štěstí jako v roce 1928 rolník Tendler, který při kopání trativodu nalezl poklad: 160 denárů z přelomu 10. a 11. století a úlomky stříbrných ozdob. V okolí Třebenic byly dokonce nalezeny už tři diamanty. Pokud vám toto číslo připadá malé, vězte, že jde o jediný nález nejen v ČR, ale i v celé Evropě. A kde je psáno, že se někde neschovává ještě diamant čtvrtý?
Zemědělci, ekologové a všichni Třebeničtí však budou mít mnohem větší radost z návštěvníka, který si s sebou na procházku nevezme krumpáč, nýbrž dalekohled. Třeba proto, aby se mohl rozhlédnout do krajiny ze strmého vrchu Košťálov, který se spolu se stejnojmennou zříceninou hradu tyčí nad městem. Z té výšky vypadá všechno lidské pachtění malicherné. Stejně tak i národnostní spory, které Třebenice rozdělovaly na přelomu 19. a 20. století. V městečku byly tehdy dvě spořitelny, dva hasičské sbory a dokonce dvě nádraží – jedno tam, kde ho chtěli Němci, druhé na místě, kde si ho přáli Češi. Inu, dohodnout se, to byl vždycky kumšt.