Desatero je základem naší civilizace

Manželka Jiřího Václava, scenáristka a režisérka. Od roku 1990 pracovala v týdeníku Respekt, od roku 1991 měla na starost dramaturgii a režírovala Debatní kluby v Divadle v Řeznické; v produkci svého manžela vytvořila pro ČT cyklus těchto debat pod názvem Respektování (za ně obdržela od FITES cenu Trilobit 1993). V letech 1996 až 2002 vytvořila 80 dílů dokumentárního cyklu ČT „Co je to doma?“. Nadále se věnuje sociálním dokumentům. Společně s manželem pečuje o svoji 96letou maminku.

Proč se při své práci věnujete pomoci druhým lidem?
Spolu s manželem jsme udělali řadu dokumentů, které se týkaly především tématu opuštěných dětí, ale také dalších skupin - např. starších lidí či lidí s postižením. Naše motivy zabývat se touto problematikou nepocházejí z nějaké frustrace. Naopak: máme své vlastní výborné děti a vnuky, velkou rodinu. Totéž bychom přáli všem lidem. Ve své práci jsme pouze chtěli na pozitivních příkladech ukázat, že i když někdo prochází velkým životním neštěstím, dá se mu pomoci a jeho případ řešit. Při natáčení jsme měli možnost navštívit řadu míst - byli jsme v dětských domovech, kojeneckých ústavech, diagnostických ústavech, a protože zaměstnanci těchto zařízení s námi velmi dobře spolupracovali, podařilo se – i díky našim pořadům - během pár let najít pěstounské rodiny pro zhruba dvě stovky dětí. Také se nám díky této práci téměř zcela změnil okruh přátel. Staly se jimi pěstounské rodiny, především z Moravy.

V čem vidíte příčinu toho, že se naše společnost stále ještě nedokáže postarat o staré či handicapované lidi?
Myslím, že je to pozůstatek z totality, kdy se dbalo jen na kolektivní výchovu a chyběla výchova k rodině. Pamatuji si, jak nám na začátku 60. let jakýsi vysoký funkcionář KSČ vykládal, že my mladí se budeme mít dobře, protože komunistická společnost nám odebere děti a dá je do ústavu – zatímco my budeme moci budovat komunismus. Vždy na neděli nám pak děti budou půjčovat. Hovořilo se o něčem úžasném, psaly se o tom dokonce i „odborné“ knihy. To je - naštěstí - již minulostí, ale nová doba zase přinesla jiné nectnosti. Dokud se budou média živit spíše negativními zprávami, nic se dopředu nehne. K nápravě společnosti je nutné sdělovat především pozitivní zprávy, ukazovat dobré příklady řešení těžkých životních situací, a dodávat tak lidem víru, že nesobecký život přináší člověku to pravé uspokojení, i když to stojí práci a odříkání.

Jak vnímáte víru v Boha?
Vyrostla jsem v katolické rodině, nejvíce na mne působila moje babička – to byla nesmírně dobrá a pozitivní žena. Mohu říci, že nejkrásnější pěstounské rodiny jsou rodiny věřící. Já věřím nejen v Boha, ale i v člověka a v jeho schopnost konat dobro.