- Katolický týdeník

Dva tisíce mnichů, tisíc let kontinuity a žádná žena – tak zní ve zkratce charakteristika mnišské republiky Athos. Její oficiální název je Agion Oros a jen málo kdo se může pochlubit tím, že ji navštívil. Čtveřici českých poutníků se to podařilo.
Základ komunity pravoslavných mnichů byl položen v roce 963, kdy byl vysvěcen první zdejší kostel a začalo se zde žít mnišským životem. „U nás doma lze těžko najít právní předpis, který by platil sto let. Existence Athosu se ale opírá o nařízení, které je staré skoro tisíc let,“ říká jeden z členů expedice Pavel Svoboda, který je civilním povoláním právník. Byzantský císař Konstantin IX. zřídil mnišskou rezervaci svým dekretem v roce 1045. Mimo jiné v něm zaručuje autonomii oblasti a její jistou nepřístupnost – na nejvýchodnější poloostrov Chalkidiki v severním Řecku, kde Athos leží, se nesmí budovat žádné cesty. Přístup je sem možný pouze pomocí lodí. Athos má dodnes jako specifický samosprávný celek výjimku v řecké ústavě; ta byla dojednána i při vstupu Řecka do Evropské unie. V rámci států Schengenské dohody, která zajišťuje volný pohyb osob a zboží, tak existuje lokalita, kam jsou dodnes potřeba víza.
Vízum přitom zdaleka nedostane každý. Na Athos nesmí žádní turisté, jen poutníci. Těch může být na poloostrově denně jen 100 pravoslavných a 10 ostatních. Mezi nimi byli v květnu letošního roku i „čtyři strejci na výletě“ – jak o sobě sami hovoří – z České republiky. Výpravu, která kvůli omezené platnosti víza trvala jen pět dní, předznamenávalo pět let příprav. Na Athos smí jen muži ve věku nad 18 let. Poutníci s sebou nesmí brát videokamery a fotit mohou jen v exteriérech. Na jejich snímcích také nesmí být bez osobního dovolení žádní mniši. Poutníci nesmí chodit v krátkých rukávech nebo kraťasech, koupání v moři je možné jen tehdy, když pohled na plavce nemůže pohoršit žádného zdejšího mnicha.

Budíček ve čtyři
Na Athosu žije dnes ve 20 klášterech asi dva tisíce mnichů. Sedmnáct klášterů je řeckých, po jednom je ruský, srbský a bulharský. V mnišské rezervaci platí specifický byzantský čas, který se nedá vypočítat odečtením či přičtením žádné jednoznačné konstanty k času platnému jinde v Řecku. Přibližně se ale dá říci, že budíček (poutníci k němu nejsou nuceni) je ve čtyři hodiny ráno, následují bohoslužby, v osm snídaně. Spát se chodí v osm hodin večer. Mniši se společně modlí – tato činnost je hlavní náplní jejich dne – i stravují. Spolu s mnichy jedí také poutníci, na jídlo je ovšem vyměřeno pouhých deset minut – po tomto limitu se nikdo nesmí pokrmu dotknout, i kdyby porci nestihl dojíst a měl ještě hlad. Na společné akce jsou obyvatelé kláštera svoláváni bušením na dřevěnou desku. Evokuje to Noeho bušení na archu, když svolával k záchraně před potopou. Někteří mniši nežijí v klášterech, ale jako poustevníci v jeskyních a boudičkách v lokalitě zvané Athoská poušť.
Krásné okolí klášterů je ke slávě Bohorodičky nazýváno Zahrada Mariina. Tomáš Svoboda charakterizuje spiritualitu zdejších mnichů slovy: „Zatímco my na Západě jsme se Boha snažili přestěhovat spíš jen do kostelů, tady převládá pozorování Boha skrze pozorování přírody. Příroda na Athosu skutečně svádí k úvahám o Boží velikosti a o pestrosti stvoření.“
Mniši přísně střeží své pravoslaví; příchozích se neptají, jsou-li věřící, nebo křesťané, ale zda jsou pravoslavní. To je pro ně rozhodující dělítko. Každého příchozího všude (kromě jednoho kláštera, kde směli do kostela vejít jen pravoslavní) uvítají řeckou kořalkou uzo a jakýmsi sladkým bonbonem podobným žužu. Nocleh a prostá strava jsou pro poutníky zdarma, vízum ale stojí 35 eur a mniši se nevyhýbají milodarům. Někteří řeholníci žijí mimo komunitu, jiní jsou pověřeni dovážením zásob. Každý klášter má proto svůj vlastní přístav.
Athos se stal známý zejména tím, že na něj nesmějí ženy. Nařízení jde dokonce tak daleko, že se na poloostrově nesmí chovat ani samice domácích zvířat. „Legálně mohly pobýt ženy na Athosu jen ve třech případech: při jedné humanitární katastrofě, ve 13. století královna rumunská a v roce 1910 královna srbská,“ informuje další člen výpravy Jan Jůna. Ženy se na poloostrov dostanou občas i v přestrojení: v minulosti to byly ženy vlašských pastýřů, nedávno jedna dánská novinářka, která o svých zážitcích sepsala i reportáž.
Za překročení zákazu vstupu hrozí ženám dokonce i tříletý kriminál. Ženy, které chtějí do jedinečné atmosféry Athosu alespoň trochu nahlédnout, zůstávají na lodích a plaví se podél pobřeží. Mohou tak vidět kláštery na skalních vyvýšeninách a občas zahlédnou i siluetu mnicha. Blíž než na 500 metrů se loď nesmí přiblížit. Když se skupina českých poutníků chystala do mnišské republiky, sešla se ve Vídni s jedním mužem, který byl na Athosu snad již padesátkrát. Češi se ho ptali, jakým dárkem by mnichy nejlépe potěšili, jakou pozornost jim mají přivést. Odpověď byla jednoznačná: „Dalekohled.“ (Nakonec však Češi zvolili jiný dárek, se kterým byli mniši také velmi spokojeni: becherovku.)