Vydání: 2017/50 Kudy putuje Betlémské světlo?, 12.12.2017, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma

„Za dveřma stojím, Boha se bojím / pes na mě vrčí, že mi paňmáma nebo pantáta kus housky do kapsy strčí / ať je měkká nebo tvrdá, však ona se přece schroupá,“ je napsáno ve známé knize Český rok Karla Plicky. Skrývá v sobě básně, říkadla a písně, které vykreslují, jak naši předkové prožívali Vánoce na přelomu minulého století. Tato starší kniha je stále nově vydávaná, protože my přece stále krájíme jablka, pouštíme skořápky a držíme další zvyky, jako „třesu, třesu bez/ a někde štěká pes/ a, můj milý, kdepak jsi dnes?“. Tradice jsou zkrátka pevným bodem, o který se rádi opíráme v dnešním rozechvělém digitálním světě. A co se píše v této knize o obdarování na Štědrý den? Hned hledám v online verzi a zjišťuji: ani slovo.
Štědrovečerní večeře bývala skromná, obohacená o sušené ovoce a malé vdolečky. Po ní následoval klid, usebrání, modlitby a odchod na „jitřní“ mši svatou. Po příchodu, tedy už na druhý den, bývaly rodiny doma. „Tento den byl považován za největší svátek v roce, který má býti posvěcen jenom modlitbou a rozjímáním člověka s Bohem,“ vzpomíná pamětník Josef Čižmář ve své knize Dějiny a paměti města Vizovic. A dále píše: „Proto tohoto dne nešel nikdo do hostince, ba ani ne na besedu. Na Štěpána (26. prosince) navštěvují se vzájemně v rodinách a každý, kdo přijde do jizby, pozdravuje: ‚Vinšuju vám ščasné a veselé svátky. Krista Pána narozéní, menší hříchy a větší radosti a po smrti nebeské království!‘ Takto pozdravují také chudobné děti, které na Štěpána chodí jako ‚koledníci‘ ke všem rolníkům ‚něco si vyptat‘.“ A co ti malí koledníci dostávali? Kus chleba, ovoce, vejce, obilí.
Dárky jsou švindl
Tradice dárků začala pomalu sílit až počátkem minulého století, kdy děti dostávaly drobnosti – zpravidla ale to, co opravdu potřebovaly. Své by k tomu mohl říci i dávný pamětník Petr Bajza (prostřednictvím pera Karla Poláčka):
Říkaly tehdy děti rodičům směle svá přání? Nebo dostávaly často jen „měkkýše“, neboli dárky s oblečením, které jsou dnes druhořadé? dodává k tomu Bajza.
Děti jsou ale stále stejné, i když si hlasitě říkají o své.
Mají rády překvapení, touží po něčem novém, tajemném a nedostupném, aby všichni záviděli a aby se i dospělí divili.
Jak by se ale na dnešní velkolepé obdarovávání dětí tvářili naši předci? Nevíme, ale možná by je přepadl skácelovský „stesk rovný jako cypřiš“.
píše Jan Skácel v textu, který najdete na této stránce, A tak se přimlouvám: nehleďme na přání tabletů a mobilů. Darujme dětem to, co opravdu chtějí – pozornost, lásku, harfu, co spinká...