- Katolický týdeník

Františka Lachmanová
Plzeňská rodačka, vystudovala střední výtvarnou školu V. Holara v Praze. Tam také poznala svoji kamarádku Silvii Jelínkovou.

Loni v létě jste se Silvií putovaly ke hrobu sv. Jakuba do španělské Compostely. Co vás přivedlo k myšlence vydat se na tak dlouhou cestu?
My jsme o tom se Silvou přemýšlely nezávisle na sobě a je zajímavé, že jsme tam chtěly jít ještě v době, kdy to pro nás vůbec nemělo význam. Mě to lákalo z trochu „masochistických“ důvodů, protože mám ráda, když je člověk vyčerpaný. Také se mi líbila myšlenka pouti za cílem. Když jsme se Silvou vymýšlely, co budeme dělat o prázdninách, byla to zprvu jedna z tisíce verzí.

Kolik času je na takovou pouť zapotřebí? Měly jste ho dost?
Hrozně jsme pospíchaly. V určitý den jsme totiž měly být na „Jumpu“, křesťanském setkání v Kostelním Vydří, které jsem měla moderovat. Nezajistily jsme si žádné letadlo ani autobus zpět, prostě jsme chtěly jet stopem. Vypočítaly jsme si, kolik musíme každý den ujít, a musely připočíst aspoň pět dní na cestu zpět do Česka.

Co vám pouť dala?
Každý den jsme se musely učit, jak se spolehnout na Boha. A to v konkrétních věcech. Že si nezlomíme nohu, že nezabloudíme, že se vůbec stihneme dostat do Čech. I v tomhle to bylo hezké, protože v životě člověk sice ví, že se má spoléhat na Boha, ale je těžké uvědomit si, v čem konkrétně.

Jak jste se vzájemně doplňovaly? Co znamenala pouť pro váš vztah?
Odmalička jsem neměla věřící kamarády. Ve škole byli všichni nevěřící, i na církevním gymnáziu byli moji kamarádi nevěřící. Teď je to úžasný zážitek mít někoho, s kým si mohu povídat o víře. Když přátelé nejsou věřící, hledají cestu k sobě. Když jsou přátelé a jsou věřící, můžou spolu hledat cestu k Bohu. Jdou vedle sebe. Tu cestu bych prostě bez Silvy podniknout nemohla.

Silvie Jelínková
Narodila se v Praze, kde absolvovala střední výtvarnou školu. V současnosti studuje na Filozofické fakultě UK indologii a religionistiku. Kamarádka Františky Lachmanové.

Jak jste se na cestu do Compostely připravovaly?
Před cestou jsme podnikly duchovní i materiální přípravu – zašly jsme za stodůleckým farářem Michaelem, aby nám požehnal, a v Plzni jsme nakoupily zásoby jídla. S Fany jsme měly podobné tempo při chůzi a nemusely jsme se v ničem dohadovat; nevzpomínám si, že bychom musely dělat nějaké kompromisy. Když jdou spolu dva lidé, je to lepší, než kdyby šla nějaká skupina, která je roztahaná.

K vaší cestě patřila i modlitba.
To byla nedílná součást pouti. Každé ráno, jakmile jsme ušly první etapu, došlo na zpívání žalmu a na modlitbu. Během chůze jsme se také modlily růženec nebo zpívaly křesťanské písně. Tedy ne vždycky, hnaly jsme se hroznou rychlostí a samozřejmě jsme tím spěchem nechtěly obsah písní degradovat.

Jak vypadala vaše setkání s ostatními poutníky?
Člověk se většinou setkává s těmi, kdo nejsou křesťané nebo to nedávají najevo. Potkaly jsme také jednoho Švýcara, který šel sám s oslem a se psem. Nám připadalo romantické, že je to ten pravý poutník, co nespí v ubytovnách, kde mají internet free, ale někde v poli. Řekl nám však, že nejde z křesťanských důvodů a vlastně ani do Compostely, spíš na „konec světa“. Do Finis Terre, k moři, aby mohl říct, že dál už jít nemůže. Všichni lidé na cestě, ať už to byli křesťané nebo ne, byli přesto od Boha.

Jak jste se vyrovnávaly s fyzickým vyčerpáním?
Fyzické problémy se zdály nepříjemné, ale v jistém smyslu můžou být i dobré. Když jsme si ráno obuly pohorky a vyšly, puchýře nás začaly bodat do chodidel při každém kroku. Člověk je zranitelný a my viděly, že to samy nezvládáme. Projevila se na tom naše lidskost, malost člověka.