Vydání: 2012/15 Čech chrání papeže. Poprvé v dějinách, 11.4.2012, Autor: Zita Chalupová

Příloha: Doma

„Tati, co je to zatáča?“ Jelo se právě autem, tak tatínek povídá: „Spíš zatáčka, ne? To takhle jedeme, otočíme volantem, zatočíme a to je ta zatáčka.“ Po chvíli se ze zadního sedadla ozvalo: „A tati, co je to okybača?“ Tento příběh kamaráda a jeho asi čtyřleté dcery je jen ukázkou toho, jak nás děti dokážou mnohdy překvapit svou fantazií a schopností skládat si z toho, co vidí a slyší, úplně jinou realitu než my dospělí.

Slovního humoru s dětmi jistě zažil každý rodič nepřeberné množství. Vzpomínám si třeba na různé dceřiny perly. Jely jsme spolu kamsi vlakem a na peroně hlásil rozhlas: „Ke druhému nástupišti přijíždí spěšný vlak ve směru…“ Dcera, tehdy asi tříletá, tomu samozřejmě špatně rozuměla a začala běhat mezi lidmi a křičet: „Směšný vlak, směšný vlak, to je legrace!“ Jindy hrozně zlobila. Plácla jsem ji a ona povídá: „Mami, proč mě biješ?“ – „Abys nerostla jako dříví v lese.“ – „Tak pomalu?“ Syn se zase nedávno babičky otázal: „Babi, co je to měnka? – „Měnka…“ přemýšlela babička, „ne směnka?“ – „Ne,“ protestoval syn, „měnka. Přece Máma měnka cosi má, schovala to za kamna. To jsme se učili ve školce.“

Maminka mi kroutila s ručičkou!

Kromě toho ovšem existují vyslovené trapasy. Stal se mi naštěstí jen jeden, ovšem stál za to. Jely jsme s dcerou (tehdy ještě hodně malou) v zimě tramvají. Držela jsem ji za ruku a ona mívala ve zvyku se na této ruce vždycky na schůdkách při vystupování zhoupnout. Teď měla na rukou rukavice. „Nehoupej se,“ zněl můj příkaz. Ze strachu, aby se jí rukavice při zhoupnutí nesesmekla z ruky a ona nespadla, jsem ji chytila za předloktí. Samozřejmě se zhoupla a ještě nějak přetočila. Výsledkem byly přehozené šlachy v zápěstí. Pláč, držení bolavé ruky v pravém úhlu k tělu. Inu, vyrazily jsme na pohotovost.

Po dost dlouhém čekání doprovázeném neustálým fňukáním jsme se konečně dostaly do ordinace. „Copak se ti stalo, holčičko?“ ptal se doktor. A k mému naprostému úžasu její odpověď zněla: „Maminka mi kroutila s ručičkou.“ Doktor se na mě přísně podíval a já jsem ztratila řeč. Přišlo mi v té chvíli úplně zbytečné pokoušet se vysvětlovat, jak to vlastně bylo. Podobných výmluv už doktor určitě slyšel nepočítaně. Naštěstí jeho výslech pokračoval a dcera nakonec jakž takž přiznala, jak se to stalo. Lékař zakroutil ručičkou (tentokrát opravdu), šlachy skočily na své místo a my šly domů. Ovšem nepříjemný pocit mi vydržel dost dlouho… Dnes, když to vyprávím, se tomu už všichni smějeme.

I vy se snad zasmějete nad těmito dvěma tematickými stranami, které přinášejí nejen nejrůznější rodičovské radovánky s dětmi, ale v závěru si trošku otestujeme i váš smysl pro humor.