Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o poměrně riskantní počin: už skoro sto let jsme republikou, do politických záležitostí Velké Británie moc nevidíme, a jestli si náš běžný občan vzpomene, kdo že je momentálně britským premiérem, může si gratulovat – natož aby si vybavil jména těch předchozích. Lze tedy předpokládat, že se diváci budou zajímat o konverzační hru, která pojednává takřka výlučně o setkáních ministerských předsedů s královnou Alžbětou II.?

Nejenže se diváci zajímají, ale na několik měsíců je hra vyprodaná. Zdá se, že tu funguje jakési zvláštní kouzlo. Hned první věty, jež si královna vymění s Johnem Majorem („Vždycky jsem si přál nevybočovat z řady, být obyčejný.“ – „Z čeho usuzujete, že se vám to nezdařilo?“), na diváka dýchnou britským humorem a přenesou ho do světa naší každodenní realitě sice na hony vzdáleného, na druhé straně však skutečného (není to pohádka) a současného (nejde o 19. století).

Královna přijímá premiéry každé úterý. Za třiašedesát let jejího panování se jich vystřídalo dvanáct – prvním byl Winston Churchill, který mladé a nezkušené panovnici poskytoval cenné rady. Obsah setkání zůstává přísně tajný: nikdo se nikdy nedozví, co si královna s premiérem během oněch dvaceti minut řekli. Od královny se očekává, že bude v politice zcela nestranná a taky že svému premiérovi vždy vyjádří podporu – dokonce i tehdy, když s ním nesouhlasí. Na druhé straně není zcela bezmocná: může svým premiérům radit, varovat je, ovlivňovat jejich názory a de facto je formovat.

Hra působivě zachycuje dvě roviny královniny osobnosti – oficiální a přirozenou. Ta první je daná jejím jedinečným postavením, představuje symbol, jistotu, konstantu. Druhá je naproti tomu zcela osobní: i královna je jen člověk, prožívá své radosti i těžkosti. S tím souvisí velmi zajímavý a působivý dramatický prvek – přítomnost dvou Alžbět: dospělé ženy měnícího se věku a zhruba jedenáctileté princezny. Prostřednictvím jejich vzájemného dialogu se divákům odhalují královnina dilemata a citlivá místa. Silný moment nastává, například když se princezna Alžběta se svou skotskou služebnou Bobo modlí, aby její rodiče měli ještě syna – poté co pochopila, že jinak tíha královského úřadu jednou nevyhnutelně spočine na ní. A v jiné scéně dospělá Alžběta svému dívčímu já vysvětluje: „Každý čeká, že uděláš přesně to, co se po tobě chce. A že nikdy nedáš najevo, jak je to pro tebe těžké.“

Děj se neodvíjí chronologicky: královně je nejprve devětašedesát let, potom pětadvacet atd. Představitelka hlavní role Iva Janžurová (podle některých kritik jde o její životní roli) zvládá proměny v čase s obdivuhodnou bravurou. Její královna je vznešená i lidská, je to bytost z masa a krve. Herečka se v jednom rozhovoru vyznala, že je jí nyní britská panovnice bližší než dřív a že k ní chová obdiv. Zhlédla mnohá videa s královnou, zároveň se ji však na radu režisérky Alice Nellis nesnažila kopírovat. Také další herci (Jan Hartl – komorník, Taťjana Medvecká – Margaret Thatcherová, Václav Postránecký – Winston Churchill, Igor Bareš – Harold Wilson aj.) svými výkony přispívají k celkovému úspěchu hry.

Audience u královny je dílo, které s humorem a lehkostí pojednává i o hlubokých tématech. Divákům přináší jak osvěžení, tak náměty k zamyšlení. A ohlas u publika svědčí o tom, že její uvedení – mimochodem první mimo Velkou Británii – bylo šťastnou volbou.