Vydání: 2017/47 Přijeďte k nám, zvou Češi papeže, 21.11.2017

Příloha: Perspektivy 47

Současná společnost se polarizuje. Mnozí projevují otevřenost pro různé typy společenského pokroku, třebaže někdy i pochybného, jiní naopak zaujímají postoje o to více konzervativní (a někdy i falešně konzervativní). Obdobné vyhrocení postojů se děje také v církvi.
Diskuse například o rázu liturgie či výkladu Kréda jsou v současnosti poněkud zastíněny morální a disciplinární tematikou. Pozornost je věnována křesťanům nalézajícím se v tzv. „neregulérních“ situacích – jde zejména o osoby rozvedené a znovu sezdané (a jejich partnery). Exhortace papeže Františka Amoris laetitia (Radost z lásky) ve své 8. kapitole pro tuto oblast odmítá zevšeobecňující optiku a zdůrazňuje, že při pastýřské péči je třeba rozlišovat případ od případu. Je zřejmé, mj. i na základě papežových otevřených postojů, že při tom jde i o otázku svátostného rozhřešení a přijímání eucharistie. A právě tato otázka se stala významným (byť zdaleka ne jediným) impulzem k současným kontroverzím.
Papež proti papeži?
Cesta rozlišování, jak byla otevřena dokumentem Amoris laetitia, bývá někdy dávána do protikladu s obecnou normou obsaženou v exhortaci sv. Jana Pavla II. Familiaris consortio (O úkolech křesťanské rodiny). Ta znovu sezdaným rozhřešení a eucharistii upírá, pokud ve svém trvajícím svazku nejsou rozhodnuti dodržovat sexuální abstinenci. Domnívám se, že není šťastné trvat na tomto údajném protikladu, případně uvažovat ve stylu „já jsem s Františkem“ a „já zase s Janem Pavlem II.“.
Františkův text se sice od předchozího dokumentu liší, avšak zároveň na něj navazuje a pokračuje v téže linii. Už Familiaris consortio totiž radikálně překročila starší právní úpravu, která pokládala znovu sezdané bez výjimek za „bigamisty“, a hrozila jim dokonce exkomunikací, pokud se nerozejdou.
Jan Pavel II. tyto úzké hranice opustil: i když případná sexuální zdrženlivost znovu sezdaných neznamená rozchod a obnovu prvního manželství, svatý papež takovým párům přesto otevřel cestu ke svátostnému životu. Norma jím podepsaná sice míří dobrým směrem, ale určité její rysy se mohou jevit rozporuplnými. Podmínka „zdržovat se skutků náležejících pouze manželům“ je míněna jako požadavek trvale se vyvarovat pohlavního spojení. Avšak už samo soužití muže a ženy a spoluvytváření rodiny je přece čímsi, co náleží pouze manželům. Je tedy sporné, v jaké míře dává smysl sice rozumně přitakat existenci stávajícího svazku (např. s ohledem na děti), ale zároveň jej přitom i ohrožovat kladením obecné podmínky, která se v širší praxi nenaplňuje a naplňovat nebude. Zdá se proto, že další promýšlení tématu bylo (a je) nezbytné. Na tuto nezbytnost František reaguje.
Vraťme se však k polarizaci v církvi. Jedni mohou být v pokušení oslavovat Františkovy kroky takřka jako celkové potvrzení svého vlastního teologického směru či svých vizí pokroku, jiní naopak tytéž kroky označují za neblahý podnět k rozvoji herezí. Řekl bych, že papežova práce je dost obezřetná na to, aby nebyla jedním ani druhým. Tím však nechci tvrdit, že by názorová rozrůzněnost do církve nepatřila. Jak stabilita, tak i pokrok jsou důležité – a další cesta se rýsuje mj. i díky diskusím mezi zastánci obojího.
Jde ovšem o to, jak diskuse vypadá. Nikomu není dovoleno druhé „kaceřovat“, jak k tomu mají extrémní „konzervativci“ někdy sklon, ani vydávat své argumenty za neměnné Boží slovo. Na druhé straně však ani není moudré z pozice „na koni“ projevovat vůči konzervativním spolukřesťanům despekt: to bychom byli jaksi „papežštější než papež“, který přece svým kritikům veřejně vyjádřil respekt jakožto dětem Božím.