- Katolický týdeník

Postava katolického kněze je i v české sekularizované společnosti většinou obestřena jakýmsi nádechem výlučnosti a tajemna. Očekává se, že kněz je člověk „z jiného světa“. Přestože se většina obyvatel nehlásí k žádné církvi, setkání s knězem v nich obyčejně zanechá silný dojem.

Jestli se jedná o dojem pozitivní nebo negativní, to záleží na řadě okolností, především na podvědomém očekávání. Pokud kněz toto očekávání – někdy dokonce klišé – naplní, je to v pořádku, pokud něčím pozitivním překvapí, ještě lépe; pokud ovšem očekávání zklame, je odsouzen.
Na českém venkově lidé předpokládají, že kněz je mírný, laskavý, ochotný a skromný člověk. Kromě toho se musí vyznat v otázkách života a smrti a musí se důstojně zhostit svých „kultovních povinností“. Farář, který umí každého přátelsky vyslechnout a potěšit, je v obci uznáván. Jestliže nadto z významných životních událostí (křest, svatba, pohřeb) umí udělat skutečnou slavnost, stane se vyhledávanou osobou. Když se navíc umí decentně a přitom se spontánní samozřejmostí pohybovat ve společnosti a pronést smysluplné kázání, nedají na něj lidé dopustit. Pokud by ovšem farář vystupoval jako nadutý a nedůtklivý byrokrat a k tomu jezdil v drahém automobilu, lidé se mu raději vyhnou. Je-li typem konfliktním anebo člověkem, který třeba i z moci úřadu vymáhá svá práva (nebo i práva církve!), nebude asi nikdy milován, i kdyby byl zbožný a inteligentní.
Očekávání věřících vůči kněžím nejsou ve všech zemích stejná. Například v Bavorsku nebo v Rakousku se nestává, že by lidé zahrnuli kněze spontánními otázkami, které by se týkaly jejich osobního nebo duchovního života. Pokud je kněz farářem, očekává se od něj především moudré vedení a dobrá reprezentace farní obce, poctivě připravená kázání a schopnost spolupracovat s farníky.

V čem je kněz nenahraditelný...
Lidé jsou spokojeni, když kněz plní jejich očekávání. Ale ne vždy je to ku prospěchu věci. Pokud kněz příliš podlehne těmto očekáváním, přestane být svobodný a stane se otrokem své role. Pokud by byla kněžská identita určována pouze očekáváním věřících či představených nebo vnitřními ambicemi samotného kněze, může se velmi lehce zhroutit. Pravá identita kněze je postavena na vztahu k Ježíši Kristu a jeho církvi.
Kněz je především křesťanem, který přijal pastýřské poslání – je zvláštním způsobem určen a zasvěcen službě lidem, aby ve své osobě reprezentoval Krista přítomného v křesťanském společenství. Kněz propůjčuje Kristu nejen svoje ústa a ruce, ale také svoje srdce, aby se v něm mohli lidé skrze hlásání Božího slova a slavení svátostí „hmatatelně“ setkávat s Kristem.
Toto reprezentování Krista může mít řadu podob. Některé jsou nám důvěrně známé jako například předsedání eucharistii a udílení svátostí, jiné zůstávají jakoby skryté: doprovázení lidí v těžkých osobních situacích, práce v oblasti diakonie nebo organizování aktivit pro mládež, shánění finančních prostředků atd. Kromě toho často zapomínáme, že kněží nepůsobí jenom ve farnostech, ale také v řeholních komunitách, ve školách, v charitě i v jiných oblastech církevního a společenského života.

...a v čem ho mohou zastoupit laici
Vzhledem k různému zapojení kněží v církevním životě nemůžeme už automaticky ztotožňovat roli kněze s rolí vysluhovatele svátostí. Do Druhého vatikánského koncilu – a u nás prakticky až do roku 1989 – byla společenská role kněze daná tím, že rozhodující funkce k církvi byly na všech úrovních svěřovány pouze kněžím. Druhý vatikánský koncil obnovil pojetí církve jako Božího lidu, a tak otevřel i v katolické teologii cestu k objevení nového zapojení křesťanů laiků. Nedostatek kněží na jedné straně a teologická reflexe na straně druhé vedly k tomu, že v církevní praxi radikálně ubylo činností, které jsou vyhrazeny pouze kněžím. Ukázalo se, že mnoho činností, které dříve vykonávali většinou kněží (katecheze a vzdělávání ve víře, návštěvy nemocných, organizace církevního života, mediální prezentace, ale i duchovní doprovázení, vedení některých pobožností), mohou velmi kvalitně – a někdy lépe než kněží – vykonávat laici.

Otázka kněžské identity
Objevení potenciálu laiků velmi pozitivně ovlivnilo vývoj v celé církvi, zejména v misijních oblastech. Tento vývoj ale přináší kněžím určité znejistění. Mnozí kněží nepřejí laickým aktivitám, protože mají, ať už vědomě či nevědomě, strach, že ztrácejí pole své činnosti, a tím i vlastní identitu. Zdá se, že toto nedorozumění se odráží i v některých církevních dokumentech, jako např. v Instrukci o některých otázkách spolupráce laiků na službě kněží (1997). Tato instrukce vede kněze k tomu, aby nepřenechávali různé služby (např. kázání či vedení pohřbu) laikům, ačkoli se v mnoha případech ukázalo, že vzdělaný laik může tyto služby někdy naplnit lépe než kněz.
Situace kněze ve společnosti je tedy dána jak osobní kvalitou kněží, tak i představou společnosti o kněžství. Poslání kněží zasluhuje nejen úctu, ale i reflexi. Pokud nám záleží na tom, abychom měli v budoucnosti dostatek kněží, musíme především pracovat na nové formulaci role kněze. Bez jasné představy o kněžské identitě nemůže totiž být toto povolání přitažlivé.
Michal Kaplánek, TF JČU