- Katolický týdeník

Za necelých sedm měsíců od své německé premiéry se do českých kin dostává široce diskutovaný snímek Pád Třetí říše (v originálu Der Untergang), nominovaný mimo jiné i na Oskara za nejlepší zahraniční film. Jeho děj nás zavádí do posledních dnů obleženého Berlína. Začíná oslavou Hitlerových narozenin 20. dubna a končí kapitulací berlínské posádky po sebevraždě Vůdce a jeho manželky Evy Braunové.

Film se z velké části odehrává v bunkru na zahradě říšského kancléřství, který poskytl poslední útočiště Hitlerovi a jeho věrným. Atmosféru v této bizarní pospolitosti divák prožívá zejména prostřednictvím mladičké Gertraud („Traudl“) Jungeové, jedné z Hitlerových sekretářek. Jedná se přitom o skutečnou historickou postavu (Jungeová zemřela před třemi lety) jejíž vzpomínky na tuto dobu posloužily do velké míry jako filmová předloha. V debatách reagujících na film se často tvrdí, že ukazuje Hitlera z lidštější stránky. Po jeho zhlédnutí si to rozhodně nemyslím. Hitlera zde poznáváme v první řadě jako zaslepeného paranoika, který není schopen přijmout realitu konce. Na mapách posunuje neexistujícími divizemi a své okolí neustále přesvědčuje o zázračném obratu, který přinese konečné vítězství. Absurdně působí i Hitlerova zarputilost, s jakou chce realizovat velkolepé plány na architektonickou přestavbu německých měst, která již dávno leží v troskách. Z jeho výroků vystupuje velmi silně i neskrývaná nenávist vůči Židům i křesťanství. Záblesky lidského jednání (např. v okamžiku, kdy pochválí jídlo kuchařce a posílá své sekretářky do bezpečí) navíc tvrdě kontrastují s bezcitností vůči životům tisíců obyčejných vojáků a civilistů. Ke zvýraznění brutality jeho jednání přispívají i střihy zachycující pouliční boje v centru německé metropole. Film zde nešetřil drastickými záběry umírajících dětí a starců a krvavého účtování s dezertéry. Atmosféra neodvratného zániku se postupně přenáší i do betonového podzemí. Emocionálně silný je především moment, kdy manželé Goebbelsovi zavraždí svých šest malých dětí, protože u nich vítězí slepá víra v ideologii nad jakýmkoli soucitem a láskou (jejich potomci přece „nemohou žít ve světě bez nacionálního socialismu“).
K přesvědčivému vyznění filmu přispěly i herecké výkony. Vynikající je především Švýcar Bruno Ganz, jehož Hitler působí svou dikcí, mimikou a roztřesenými gesty přesně tak, jak ho známe z dokumentárních filmů posledních měsíců války. Z tak věrné podobnosti s originálem až mrazí v zádech.

Německé utrpení bez kontextu
Pokus polidštit diktátora se tedy určitě nekoná. Hitler v pojetí režiséra Olivera Hirsch- biegela je ochoten zničit celý národ, protože není hoden jeho génia. Na konci filmu však přichází katarze v podobě zdařilého útěku Traudl s malým chlapcem Petrem, členem Hitlerjugend, ze sovětského obklíčení, který jim umožní začít nový život v „novém“ Německu. A v tomto vyznění vidím asi nejproblematičtější část filmu. Tvůrci se totiž soustředili hlavně na vylíčení Němců jako obětí, aniž by však dostatečně vyzdvihli, co tomu předcházelo a proč se nechal kulturní národ tak snadno svést tyranským psychopatem. Snaha ukázat německé utrpení bez širšího kontextu tak skrývá i určitou možnost budoucího zneužití k manipulacím s dějinami a lakování hnědé minulosti do světlejších tónů. Smutné konce experimentování s jejími myšlenkami však ukazuje znamenitě. Rozhodně stojí za zhlédnutí.