- Katolický týdeník

Ze schodů našeho azylového domu sestupuje jedna z našich dárkyň. Už dlouhé roky nás podporuje a dnes nás přišla navštívit. To byste se divili, jak něco takového potěší!

Vydání: 2015/13 Českobudějovickou diecézi povede Mons. Vlastimil Kročil, 24.3.2015, Autor: Michaela Schindlerová

Příloha: Betlém nenarozeným

Po krátké milé návštěvě sestupuje z podkroví do prvního patra, kde na ni z pokoje zvědavě vykoukla novopečená maminka. Je to teprve pár týdnů, co porodila děťátko. Vyhlíží ze dveří, usmívá se a v náručí drží bílou deku se svým pokladem.

„Chcete se mrknout na vánoční miminko?“ optám se svižně návštěvnice a mamka nadšeně, se zářivýma očima vystoupí z úkrytu svého pokoje a hledí střídavě do peřiny a na návštěvnici.

„To je to vánoční miminko? No jo, o něm jsem slyšela.“

„Narodilo se mi na Štědrý večer,“ zahlaholí máma a zas se zadívá na zívající stvoření v dece.

Padne pár milých vět a úsměvů a návštěva kráčí ke dveřím, aby dál šla svou cestou. Svou cestou, která má dost úskalí, trápení i těžkostí. Ale žádná z nich jí nezabrání, aby občas ztratila slůvko, čas či nějakou korunu pro náš azylový dům a miminka v něm. Zamávám autu mizejícímu v dálce.

Cestou po schodech nad tím krátce zapřemýšlím, jestli to nemá souvislost s jiným vánočním miminkem – s tím, které se narodilo před dvěma tisíci roky. Které dalo smysl i našemu pomáhání i všemu dobrému konání, všemu utrpení, všemu, co nechápeme, i všemu… S miminkem, které zaručuje, že nikdo na zemi nežije sám pro sebe, a které dalo papeži Františkovi svůj hlas, aby za ně všem řekl, že služba má být jasnou součástí našeho života. Že ve službě jde o to, dávat to, co jsme, a milovat po své nejzazší meze.

A tak ať jsem máma nebo dárkyně, sociální pracovnice, kněz či dělník, jsem odpovědná za život. A také mou odpovědnost garantuje Miminko, které se v dospělosti pro svou odpovědnost za život nechalo přibít na kříž.