Vydání: 2017/13 Svou duši poroučím Bohu, 28.3.2017, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma

Tady se už mluví pomaleji, klidněji a leckdy i méně. Odlišnost je dána i novým chápáním partnerské komunikace – dovednosti, kterou je třeba se při začátku vztahu teprve učit. Pozorné naslouchání, otevřenost a úcta jsou dobrými pomocníky k tomu, abychom si s partnerem dokázali nejen zaplavat na hlubinu, ale bezpečně se z ní také vrátit.
Kdo toto učení podcení, bude se donekonečna brouzdat u břehu, kde za pár let navíc ucítí stojatou vodu. „Právě období tzv. chození, kdy se partneři pomalu sbližují, slouží také tomu, aby se učili společné komunikaci. Když to podcení, v manželství to pak půjde hůře a musí vynaložit více sil,“ zdůrazňuje psycholožka Hana Imlaufová z Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny, s níž přinášíme obsáhlý rozhovor.
Každodenní slova jsou ta nejdůležitější
Ne každému se ale umění společné řeči daří. Navíc se někdy zdá, že jsme ustrnuli v omezeném slovníku „provozu domácnosti“, kde slova jako „pojďme si říct něco pěkného“ už ani nedovedeme vyslovit. „Když člověka tíží fakt, že jeho život je jiný, než by chtěl, vždycky může začít se změnami sám u sebe,“ povzbuzuje psycholožka Imlaufová ty, kteří přešli do lhostejného mlčení.
„Můžu druhému znovu začít projevovat vděčnost a úctu – i jen za to, že plní svoje povinnosti. A děkovat mu.“ Právě upřímný zájem o druhého vede k poznání, že ta nejběžnější a každodenní slova jako „Dobré ráno“ nebo „Jak ses dnes měl?“ jsou ta nejpodstatnější. I za ta bychom měli – třeba v skrytu duše – děkovat.