Četbou těchto náročných parných dnů se mi stala dva roky stará knížka Magdaleny Grzebałkowské s titulem Pater Paradox – Životopis Jana Twardowského (Wydawnictwo Znak, Kraków 2011). Nedávno mi ji z Polska přivezl přítel dominikán Tomasz Dostatni. Stylem trochu připomíná knihu Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli - o životě a mučednické smrti číhošťského faráře Josefa Toufara, i když samozřejmě životní osudy obou protagonistů lze jen těžko srovnávat. Autorka knihy pracuje jako reportérka deníku Gazeta Wyborcza. V knize rovněž nashromáždila obrovské množství materiálu – historických údajů, výpovědí spolupracovníků, známých a přátel, bohatou korespondenci a různé další zajímavé dokumenty. Její výpověď je nesmírně cenná především tím, že odhaluje mnohé, doposud skryté a neznámé momenty ze života Jana Twardowského.
4.8.2013, Autor: Jaroslav Šubrt
Pro ty, kdo se s touto osobností ještě neměli možnost seznámit: Jan Twardowski (1915-2006) byl polský básník a katolický kněz, svérázná osobnost. Jako student se za války účastnil Varšavského povstání, v roce 1948 vysvěcen na kněze, řadu let byl rektorem kostela sv. Josefa na Krakovském předměstí ve Varšavě. Autor řady básnických sbírek, jeho tvorba se dosud těší velké oblibě u polských čtenářů. Vědomě navazoval na proud poezie inspirované františkánstvím, jejíž tradice v Polsku sahá až do druhé poloviny devatenáctého století. Známá polská básnířka Anna Kamieńska o svém příteli, který měl rozhodující vliv na její konverzi ke katolictví, jednou prohlásila: „Kdyby ještě dnes na papežských nebo arcibiskupských dvorech existovala funkce dvorního básníka, on by nepochybně byl dvorním básníkem papeže Jana XXIII.“ Svou představu o církvi v jednom knižním rozhovoru už před lety sám vyjádřil v následujících větách: „Hledám malou církev, spíš hrstku věřících, malé stádce. U nás se náboženství stalo součástí národní identity. Celé devatenácté století bylo stoletím dělení Polska, církev v té době sehrála ohromně důležitou roli, to ji ale také hodně poznamenalo. Snad se teď osvobodí od té mnohaleté vlastenecko politické zátěže. Byl bych rád, kdyby se tak stalo, protože vášnivé zaujetí politikou nepřeje hlubšímu životu z víry...“
Shodou okolností jsem se nedávno dozvěděl, že se konečně připravuje výbor jeho veršů přeložených do španělštiny (do řady jiných jazyků – včetně češtiny – byl překládán už dříve). Uvádím to proto, že by jeho básnický habitus mohl být dozajista blízký i dnešnímu papeži Františkovi. Snad se k němu někdy ty překlady taky dostanou...
Mezi nimi by mohla být třeba zrovna tahle báseň:
Óda na beznaděj
Ubohá beznaději
nevinný bastarde
hrozně tě tu trápí
moralisté ti nastavují nohu
asketi nakopávají
lékaři předepisují léky aby ses vytratila
hříchem tě nazývají
a přece bez tebe
bych se pořád jen usmíval jak Kuba na jelito
propadal pitomému nadšení
nelidskému
protivnému jak umění bez člověka
nedospělý před smrtí
sám vedle sebe
1978, 1996
