Vydání: 2020/7 Nedělní účast 375 tisíc lidí, 11.2.2020, Autor: Marián Sekerák

Příloha: Perspektivy 7

Bez ohledu na to, zda bude iniciativa našich severních sousedů nakonec úspěšná, není pochyb, že se papež z Polska stal významnou postavou evropských dějin dvacátého a začátku tohoto století. A rovněž že jedním z leitmotivů jeho pontifikátu byl důraz na hodnotu křesťanských kořenů Evropy. – řekl Jan Pavel II. ve svém projevu k členům jednoho z výborů Parlamentního shromáždění Rady Evropy v březnu 1988 – tedy v době ještě hluboce geopoliticky a ideologicky rozděleného světa.
Toto téma rezonovalo prakticky během celého jeho pontifikátu. Věnoval se mu v mnoha svých dokumentech, promluvách a projevech, podobně jako dnes klade František důraz na milosrdenství, problém uprchlíků nebo životní prostředí. Vyplatí se proto zamyslet se, zda nám tyto texty mají – už skoro patnáct let po jeho smrti – ještě co říct. A zda se mohou stát inspiračním zdrojem pro naše uvažování o evropském kontinentu a specificky o EU.
Krize Evropy
– napsal Jan Pavel II. ve své posynodální apoštolské exhortaci Ecclesia in Europa (Církev v Evropě; čl. 8) z června 2003.
Můžeme polemizovat, zda a nakolik jsou tyto jím popsané krizové jevy aktuální i dnes. Každopádně si ale Evropa od té doby prošla a v některých případech stále prochází dalšími krizemi. Před více než dekádou to byla globální hospodářská krize, dále evropská dluhová krize (známá také jako krize eurozóny), ukrajinská krize (související s doposud trvajícím vojenským konfliktem na východě Ukrajiny), od roku 2015 uprchlická krize, od roku 2016 také „brexitová krize“ a v neposlední řadě klimatická krize. Formálně sice nepojmenovaná, ale reálně přítomná je pak krize důvěry v EU jako takovou a v některých státech i stále větší pokles důvěry v hodnoty a instituce liberální demokracie.
Vize Evropy
Sv. Karol Wojtyła měl promyšlenou svou originální, konkrétní vizi pro evropský kontinent. Evropu vnímal v její celistvosti, komplexnosti, historické ukotvenosti a současně s výrazným citem pro spolupráci jejích národů. Těch národů, které spolu celá staletí válčily a zápasily s cílem prosadit svůj vlastní, individuální národní koncept. V mnoha případech i koncept iracionální, extrémní, jak tomu bylo v případě nacistické touhy po rasově čistém německém životním prostoru.
I proto papež z Polska na tehdy ještě otevírajícím se horizontu nového tisíciletí modeloval představu takové Evropy, která . A také Evropy, v níž. Jan Pavel II. v hloubi srdce toužil po Evropě, – jak řekl v proslovu během převzetí významné Ceny Karla Velikého města Cáchy v březnu 2004, jen o něco málo déle než rok před svou smrtí.
Je možné, že se jednalo tak trochu o idealizovanou představu. Zejména podíváme-li se na dráhu projektu „společného evropského domu“, kterou si od té doby Unie jako taková prošla. Ale také v konfrontaci s fenoménem migrace. I to byla oblast, na kterou hlava církve pamatovala a nad níž se zamýšlela. Pro nás je navýsost aktuální připomínka, že přístup, který volila, byl ryze křesťanský a humanistický. Žádné strašení před zavlečením cizích nemocí, žádné mávání nacionalistickou vlajkou, žádný požadavek natáhnou kolem Evropy ostnatý drát či rovnou postavit zeď, jak to občas slýcháme od některých politiků odvolávajících se právě na „křesťanské hodnoty“, jež oni sami často neumí ani definovat, ani žít.