Vydání: 2016/26 Papež František potěšil Moravu, 21.6.2016, Autor: Martin T. Zikmund

„Mám z toho velikou radost. Věděl jsem, že dobrozdání komise teologů bylo jednoznačné, a tak jsem čekal, že podobně to dopadne i v komisi kardinálů,“ vyjádřil se olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Papežův dekret je podle něj potvrzením, že „s úsilím o Stojanovo blahořečení jsme na správné cestě“.
Předpokladem blahořečení je uznání zázraku na Stojanovu přímluvu. To je i důvod, proč olomoucký arcibiskup při této příležitosti vyzval k modlitbám, které budou „výrazem lásky k nemocným, jimž chceme vyprosit uzdravení, projevem víry, která věří v Boží uzdravující moc a Stojanovu přímluvu a povede k prohloubení naší zbožnosti“.
Kráčel proti proudu
Antonín Cyril Stojan (1851–1923) povznesl obě hlavní moravská poutní místa: Velehrad i Svatý Hostýn. V roce 1895 založil Matici svatohostýnskou, která teprve umožnila stavební i duchovní rozvoj Hostýna. Hlavně však proslul jako organizátor unionistických sjezdů na Velehradě před první světovou válkou, přičemž sbližováním západního a východního křesťanství sledoval sjednocení Slovanů ve víře. Tímto úsilím se vymykal rozšířeným představám o katolických prelátech, kteří drží s Habsburky a národní a slovanská myšlenka je jim cizí. A ještě více kráčel proti proudu, když byl zvolen v roce 1897 jako poslanec do rakouského sněmu a po vzniku Československa jako senátor do Národního shromáždění. Neměl žádné politické ambice, do politiky vstoupil, jen aby mohl více ovlivnit řešení sociální otázky. V obou případech se nechal inspirovat papežem Lvem XIII., a to jak jeho sociální encyklikou – první v historii církve – s příznačným názvem Rerum novarum (O nových věcech) z roku 1891, tak i jeho cyrilometodějskou encyklikou Grande munus (Vznešený úkol) z roku 1880.
Blaženější je dávat než brát
Stojanova hlavní aktivita však byla kněžská a pastorační. Tento rodák z Beňova u Přerova, který působil jako kněz ve Veřovicích, Svébohově a Dražovicích, než byl jmenován proboštem u sv. Mořice v Kroměříži a posléze olomouckým arcibiskupem, se coby pastýř natolik staral o své stádce – a nejen o ně – že podle různých svědectví zcela zapomínal na sebe a své vlastní potřeby. Byl znám jako zbožný, skromný, pokorný muž neúnavně hledající Boží čest a prospěch svých bližních.