Vydání: 2005/50 Církev na horách, 5.12.2005, Autor: Lubomír Lehotský

Duchovní správce z Vysokých Tater říká, že hory jsou poutním místem

Prázdné je i vlakové nástupiště na Štrbském Plese. Cestující se schovali uvnitř vyhřáté stanice a část z těch, kteří právě přijeli „zubačkou“, se rychle rozutekla. Odtrhla se od nich ale skupina, která míří do nedalekého kostelíka. Je neděle - místa je tu málo a hostí místních lázní a turistů mnoho. V kostele je velmi příjemná atmosféra, protože za oltářem je prosklená stěna. Přes ni lidé pozoruji poletující vločky, vysoké hřebeny a také černou veverku poskakující z větve na větev.

Široké okolí ale nese také stopy loňské vichřice, která zničila tisíce hektarů lesa. „Tatry už nikdy nebudou takové, jaké jsme poznali,“ povzdychne si cestou z kostela lázeňská pacientka Katka z Košic, která na Štrbské Pleso jezdí každý rok.

„Mění se tu stále nejen počasí, ale především lidé, a týká se to i farnosti,“ vysvětluje místní duchovní správce P. Štefan Mordel. Jak říká, ve Vysokých Tatrách žije přibližně 4 800 lidí a k tomu minimálně jednou tolik turistů a lázeňských hostí. „Bohužel počet domácích v poslední době klesá, protože lidé tu vymírají,“ stýská si místní kněz. Dlouhá léta se tu totiž nemohly stavět byty, a mladí lidé proto většinou odcházeli jinam. „Je to velká škoda pro rozvoj Tater po materiální i duchovní stránce,“ doplňuje kněz, který v „nejmenších velehorách na světě“ působí od roku 1978.

Samotnou farnost ustavil spišský biskup Ján Vojtaššák teprve v roce 1943, a tak může P. Štefan Mordel směle prohlásit, že byl očitým svědkem téměř poloviny její historie. „Někdy mám pocit, že Tatry jsou přímo poutním místem. Lidé sem přicházejí s nalomeným zdravím nebo za odpočinkem. Mají čas zamyslet se nad životem, nikam nepospíchají, a tak zjišťují, co všechno jim v životě uteklo. A vtom se jim najednou do cesty postaví kostel nebo kaplička, a oni často vstoupí nejen do kostela, ale i do zpovědnice. Za ty roky jsem zažil mnoho těch, kteří si dali do pořádku svědomí a svátost smíření přijali třeba po čtyřiceti letech. Obrácení jsou úžasnou věcí, protože povzbuzují jak okolí dotyčného, tak i mne samotného,“ dodává kněz.

Farář a jeho dva kaplani to nemají v tatranské farnosti jednoduché. Zejména v zimě dá pastorace pořádně zabrat. Území je ohraničené Podbanským na západní straně a Tatranskou kotlinou na východě. „Vzdálenost mezi oběma městy je téměř padesát kilometrů, takže se najezdíme dost,“ usmívá se kněz, kterému zima ani sníh nedělají žádné problémy. Koneckonců narodil se v v Rabčicích na Oravě, v jedné z nejchladnějších oblastí Slovenska.

„Práce tu máme skutečně hodně,“ konstatuje P. Štefan Mordel, který se kromě farností věnuje i studentům teologické fakulty v Prešově a práci ve Spišské kapitule. Kněz, který za totality připravoval dabing „zakázaných“ náboženských filmů, nemá tedy ani dnes času nazbyt. „Stále méně proto chodím i na vysokohorské túry. Horolezec sice nejsem, ale s horským vůdcem jsem byl i na nejvyšší hoře Slovenska. Požehnali jsme na Gerlachu kříž, což byl opravdu veliký zážitek. Štíty i doliny mají své neopakovatelné kouzlo. Nutí člověka rozjímat nad původem této mystické krásy,“ přiznává osmapadesátiletý kněz.

Tatranské farnosti v minulosti sloužily čtyři kostelíky a mnoho věřících turistů z Česka si dodnes vzpomíná na tlačenice při nedělních bohoslužbách. Po revoluci v roce 1989 začala stavba farního kostela i s farou v Novém Smokovci, který po mnohých peripetiích v roce 2002 slavnostně vysvětil kardinál Jozef Tomko. Chrám sv. Petra a Pavla výborně zapadl do svažitého terénu, a tak má i interiér podobu stupňovitého amfiteátru.

Do Vysokých Tater přijíždí každoročně mnoho návštěvníků z různých zemí, kultur i náboženských společenství. A jak říká P. Mordel, ekumenický duch nebyl těmto horám nikdy cizí. „Evangelíků tu žije asi 200 a už tradičně se setkáváme během týdne modliteb za jednotu křesťanů,“ chlubí se místní duchovní. Připomíná také, že ne každý, kdo do Tater přijede, se odtud i vrátí. Čeští turisté patří často mezi ty, jejichž jména je nejčastěji slyšet v souvislosti s tragédiemi. „Mám dojem, že lidé často podceňují nebezpečí vysokohorského terénu. Tatry jsou krásné, ale i kruté. Chyby se tu neodpouštějí. Stačí jeden špatný krok, a ten se může stát osudovým, což je zároveň jedna z připomínek toho, kdo je nad námi,“ uzavírá P. Štefan Mordel.