Promodlené místo & každodenní banality

Do kostela, nebo do nákupního centra? Nebo snad postupně do toho i onoho, a to dokonce na jednom místě? Podobné úvahy mohou napadat každého křesťana, který projíždí v neděli na okraji Prahy, Brna nebo jiného většího města okolo velkých nákupních center a vidí auta zaplňující parkoviště.

Pokud člověk nezůstane jen u vnějšího pozorování a vstoupí dovnitř, uvidí mnoho lidí procházejících se, posedávajících, popíjejících kávu nebo konzumujících nějaké jídlo. Už mnohem méně je nakupujících. I ti zde jsou, ovšem prakticky žádný z obchodů není plný zákazníků. Spíš je tomu naopak. Nejsou zde jen jednotlivci, ale také páry, rodiny s dětmi nebo i rodiče s dítětem a babičkou. Člověka může spontánně napadnout srovnání s poutí. Pouť, zvlášť tehdy, když se na ni šlo pěšky, měla – nechť se nikdo neurazí – některé společné rysy s „nedělní poutí“ do nákupního střediska. Především se člověk někam vydal, tedy do míst, kde se v pracovních dnech nepohyboval. Vypravil se tam, kde chtěl zažít něco neobvyklého, co by se vymykalo každodenní šedi; chtěl si dopřát něco, co neměl každý den, a tak se mohl nejen zbožnými myšlenkami trochu pozvednout z každodenního unavujícího stereotypu. A nejen to. Na poutním místě se člověk ocital mezi množstvím lidí, kteří pro něho byli sice cizí, ale s nimiž ho spojovalo společné místo a společný zájem. Ač mohl být sám, nebyl zcela osamělý. Podobnou charakteristiku měla – zejména na venkově – i nedělní návštěva kostela (pro chlapy „dovršena“ posezením v hospodě). Byla to cesta do jiného prostředí s jinou náplní, než byl každodenní život. Úmyslně v tomto popisu vynechávám vlastní jádro pouti či nedělní bohoslužby – kult světce, modlitbu, oživení víry, smíření s Bohem ve svátosti, hledání pomoci cestou modlitby a oběti. Toto jádro totiž bylo (a mnohdy i dnes je) u poutníka „obaleno“ tím, co bylo uvedeno výše. Realisticky viděno: u některých poutníků toho jádra mnoho není, přesto pro ně má smysl na pouť jet. Jak to tedy může vypadat s návštěvníky obchodních, zábavních a stravovacích komplexů (vše v jednom!) v obchodních zónách našich měst? Užívají si onen „obal poutě“, který je v současném komerčním provedení mnohem bohatší, než je tomu u skutečných poutí. Nebo jinak: užívají si obdobu nedělní bohoslužby. Vypraví se do prostředí, které je pestřejší (a třeba také uklizenější), než je u nich doma. Mohou tam jít společně jako rodina a někdo se o ně postará – obchodníci vyloží své zboží, restaurační provozy připraví jídla, nápoje atd. A na člověka zbývá, aby se díval a za nějaký peníz si dopřál něco k jídlu či pití, případně si něco koupil, byl mezi lidmi, zkrátka aby se pohyboval v prostředí, kde se od něj přímo nic nechce. A kdyby si nic nekoupil a vše si jen prohlédl, nikdo ho za to nebude trestat. Kostel není holičství Zůstává otázkou, zda bychom jako křesťané neměli být v tomto prostředí přítomni. Nebyla by tu vhodná kaple? Meditační místnost? Kostel? Mohu se mýlit, ale myslím si, že tomu tak není. Protože – realisticky viděno – ve městech dnes patří k „občanské vybavenosti“ spíš lékárna, holič, multikino a restaurace než kostel. A tohle všechno (kromě kostela ovšem) v oněch střediscích zpravidla je. Kostel je dnes většinou jen pro ty, kteří vědí, proč tam jdou, a kteří si ho tudíž umí vyhledat. Kostel v nákupním středisku by měl své místo snad jen tam, kde do něj většina lidí chodí zejména proto, aby si „splnili nedělní povinnost“. Potom by se jim mohla hodit úspora času a cesty. Ale čím je společnost sekularizovanější, tím méně je toto „splnění povinnosti“ motivem pro návštěvu kostela. Může to vypadat jako příliš pasivní přístup, ale domnívám se, že je třeba spíš nechat lidi, aby se nabažili množstvím zboží, které vidí, které si teoreticky mohou koupit, ačkoli si ho většinou nekoupí. A nemusí být na škodu dopřát osamělému člověku (a těch je ve velkých městech dost!), aby se mohl pohybovat mezi lidmi, kteří mu ani neubližují, ani nic nedávají, ale pouze na chvíli zaplňují jeho samotu. Až časem přijde ten či onen na to, že potřebuje i něco jiného: ticho, „promodlené místo“, duchovní rozhovor, společnou oslavu Boha při bohoslužbě. A to vše najde v jiném prostředí – v osamělém klášteře nebo v městském kostele, který doposud míjel, a posléze i ve společenství věřících, v němž rozpozná osoby, s nimiž může sdílet víc než jen každodenní banality.