Letní čtení na pokračování III.

Stačil půlrok s novým knězem, a tvář farnosti se změnila. Kostel byl při nedělních bohoslužbách vždy plný a lidé si přivykli na kázání, která se jim vůbec nesnažila lichotit. Naopak, rušila je z klidu a nutila je zamýšlet se nad sebou. Zvlášť mladí lidé se nemohli nabažit nepatetického, místy jadrného vyjadřování mladého kněze a jeho častých, více či méně skrytých narážek na režim. Pár staromilců uvyklých na unylé odříkávání frází poděděných z katechismů devatenáctého století sice neslo tento nový styl s nelibostí, ale živelná energie, která z Jánského sálala, časem smetla i jejich výhrady. Do farnosti přibylo i mnoho nových tváří, včetně několika známých umělců, a někdy stál před kostelem dokonce autobus, který přivezl celý zájezd věřících z Jánského bývalého působiště.

Asi se jim stýská a vůbec se jim nedivím – pomyslel si Pavel, když se cestou na mši stal na parkovišti před klášterem svědkem nadšeného vítání kněze se známými z autobusu.

Pavel překypoval uspokojením, že nelítostný systém rotace kněží, kterým bylo málokdy dopřáno setrvat na nějakém místě dlouhá léta, přihrál tohoto chytrého a zábavného kněze právě do jeho blízkosti. Jeho radost měla intimní důvod. Před Jánského příchodem vnímal účast na bohoslužbách jako nudnou povinnost. Trápil se tím, že Bůh, v kterého věří, je uctíván tak zoufale zkostnatělým, formalistickým způsobem. Byl příliš mladý na to, aby plně chápal tajemství eucharistie a ocenil krásu liturgie, a tak to jediné, co ho při bohoslužbách mohlo oslovit, mělo být slovo kazatele. Ale právě to tam chybělo. Výklad Písma v podání staromilského faráře nemohl dospívajícího chlapce zaujmout. Pavel se obviňoval z přetvářky, které se ve svých očích dopouštěl, když dodržoval rituály jen ze zvyku a z poslušnosti, ale nenašel odvahu říct mámě a strejdovi, že s nimi v neděli do kostela už nepůjde. Mámu by nedokázal zklamat a vůči strýci cítil velkou vděčnost. Byl to on, kdo se své sestry zastal, když ji Pavlův otec opustil ještě před chlapcovým narozením, a kdo mu pak celá léta nahrazoval otce.

Ještě že ke sv. Janu Křtiteli vtrhla smršť v podobě Vojtěcha Jánského a bylo tím pádem po dilematu. Za nic na světě by si teď Pavel nedělní bohoslužbu nenechal ujít.

„Abys ale do kostela nechodil jen kvůli němu a nezapomněl, kdo je TEN, komu má patřit tvůj největší obdiv a úcta!“ vysloužil si od strýce napomenutí, když před ním nadšeně hovořil o novém knězi a o svém probuzeném zájmu o náboženství.

Ta výtka zabolela. Pavel si musel přiznat, že je tak trochu oprávněná, ale zároveň se proti ní bouřil celu silou svého entuziasmu. Ve svých šestnácti letech se ještě natolik nevyznal ve svých pocitech, aby dokonale rozlišil, kam až sahá přitažlivost kněze a kdy už působí přitažlivost samotného Boha. Tehdy se na okamžik zalekl svého okouzlení a zapochyboval, zda je vůbec dobrým křesťanem, anebo se jen nechal pobláznit jedním slovním ekvilibristou, vynalézavým bavičem…

Až o mnoho let později naplno pochopil, že to, co pro něj a řadu dalších Jánský vykonal, bylo ZPROSTŘEDKOVÁNÍ. Silou své osobnosti strhnul zájem rozkolísaného teenagera k náboženství – a ten zájem, lety rozvíjený, upevnil později to, co Pavel tehdy zakoušel jen jako let-
mý pocit vděčnosti a touhy po něčem, co ho přesahuje. Víru.