Vydání: 2022/14 Papež svěřil svět pod ochranu Marie, 29.3.2022

Ježíš se za úsvitu odebírá z Olivové hory do chrámu. Strávil noc v modlitbě a nyní jde do chrámu a tam učí. Příhoda, která následuje, má proto normativní hodnotu.
Je předvedena žena přistižená při cizoložství. Nejedná se o domněnku, ale o holý fakt, z něhož se nelze vymluvit. Je zřejmé, že zhřešila a podle Mojžíšova zákona si zaslouží kamenování. V takovém případě neexistují polehčující okolnosti. Co dělat v situaci, jež nepřipouští výjimky? Šlo přece o to naplnit Zákon, který dal Bůh Mojžíšovi. Zákoníci a farizejové se Ježíše v podstatě ptají, jestli tento zákon považuje ještě za platný. To je jádro věci.
Ježíšovi ale jde o to, zda má být člověk souzen podle Zákona, nebo podle nové spravedlnosti, jež zahrnuje milosrdenství nabízející člověku nový život. Ježíš míří mnohem dál, než kam sahá Zákon. Středem je osoba a ta je vždy nadřazena tomu, co dělá, a zaslouží si, aby se s ní tak jednalo. Každý z nás je hoden nikoli soudu, ale milosrdenství – a měl by mít možnost být vykoupen a začít znovu. Bůh se k nám chová milosrdně a dává nám novou příležitost. Ježíš přece oné ženě říká: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ Ježíš de facto nabízí nový typ řešení: nezastavovat se u Zákona, ale nabídnout budoucnost. A to lze jedině milosrdenstvím.
Gesto, kterým Ježíš reaguje na naléhání zákoníků a farizejů – tedy to, že začne psát do písku –, je překvapivé. Připomíná nám první stránky knihy Genesis, v níž Bůh tvoří člověka z prachu země (srov. Gn 2,7). Bůh nesoudí, ale tvoří novou ženu, která může kráčet dál, aniž by byla odsouzena, a uschopňuje ji k tomu, aby již nehřešila. Ježíš přichází s řešením, které nikoho vůbec nenapadlo, ani tu ubohou ženu. S ní se můžeme ztotožnit, protože další šanci potřebujeme všichni. Každý se dopouští chyb; není nikdo, koho by se odsouzení netýkalo. Jsme však hodnotnější než zákon a naše činy; každý z nás má cenu Božího milosrdenství a podle toho s námi Bůh zachází – milosrdně.
Jsme-li na jedné straně povoláni k tomu, abychom se neztotožňovali se svým hříchem, ale důvěřovali v Boží milosrdenství, pak na druhé straně jsme zváni, abychom se k ostatním chovali podle milosrdenství, jež v sobě zahrnuje možnost začít znovu, nebýt vykázán proto, že jsem hříšník. Do Boží tváře není otisknut zákon, nýbrž milosrdenství. Milosrdenství znamená, že můžeme dál žít jako Boží děti. Z toho plyne stát se navzájem bratry a přijímat i ty, kdo dělají něco špatně. Pak budeme opravdu společenstvím křesťanů, dokážeme-li přijímat druhé, kteří chybují – protože chybující je každý z nás. Ten, kdo potřebuje milosrdenství na prvním místě, jsem já sám.
Co dělat? Naučit se doprovázet toho, kdo chybuje, aby pocítil, že Boží tvář není zákon, nýbrž láska.