Vydání: 2021/11 Poutník míru, odpuštění a bratrství, 9.3.2021

Zřejmě kdokoli, kdo kdy cestoval, alespoň občas přejel, zaspal nebo minul odbočku či zastávku. Izrael slavně opustí Egypt, pod vedením Mojžíše a Jozua dojde do Zaslíbené země – a usne na vavřínech. Hospodinu sem tam odevzdává, co Zákon vyžaduje, ale srdcem je jinde – pošilhává po okolí, opičí se, hromadí. Z Jeruzaléma se tak stává přestupní stanice do Babylonu – zřejmě už to z Hospodinova pohledu nešlo jinak než poskytnout lidu vedle egyptské ještě babylonskou zkušenost. Skutečně byli na začátku 6. století před Kristem Izraelité už tak zkažení? Nebo „jen“ ztratili charakter a Hospodin to tak nemínil nechat?
Babylonské vyhnanství z dnešního čtení z 2. knihy Kronik před nás klade plno otázek. Je průměrnost ve vztahu k Bohu přijatelná (zasloužili si ziskuchtiví Izraelité trest více než krutostí proslulí Babyloňané)? Jak je to se spoluprací na zlu (vzpomeňme na heslo minulé doby: „kdo nekrade, okrádá svou rodinu“)? Soudí Bůh kolektivně (dobří se v izraelském národě snad přece jen našli – třeba Jeremiáš)?
Velkou roli zde hraje poslání, s nímž nás Bůh volá k životu. Snad pomůže příklad. Budu-li něco vyrábět a všichni konkurenti si budou půjčovat na vývoj a snížení nákladů, velmi pravděpodobně to začnu dělat také, protože jim v opačném případě nebudu stačit – a to i v případě, že bych se jinak spokojil i s nižšími zisky. Když se pak kvůli předlužení začne ekonomický systém kymácet, nebudu sice hlavním viníkem, ale ani zachráncem. Co s tím? Ostentativně zkrachovat?
Geniální ani originální řešení nenabídnu, ale snad určitý směr. Oblastí života totiž máme více. Vyvíjí-li se jedna špatně a nevíme, co s tím, můžeme začít být aktivnější jinde. Jestliže jde několika hlavním hráčům především o zisk, lze začít podporovat či organizovat dobročinnost, ztělesňovat ve světě jiné motivace než světské, iniciativně tvořit společenství a navzájem se podporovat s těmi, jež inspiruje Bůh. Pak sice hned přímo nezměníme, co zřejmě ani nemáme sílu změnit, ale ani pasivně nečekáme, jak to všechno dopadne. Bůh ostatně rád staví na naší iniciativě, ochotě k dobru a snaze překonávat těžkosti.
Jako křesťané jsme už vyšli z Egypta a došli do Jeruzaléma (přijali křest a milost). Naše současná situace se ovšem v mnohém podobá právě Babylonu. V mnohém se namáčíme a následky se týkají nás všech (či budou týkat). Daří se nám být světlem světa? Proroci babylonským Izraelitům hlásali, že nemají klesat na mysli, mají se ženit, vdávat, podnikat – a neztrácet pojem o návratu. Kristus nás jako měděný had z dnešního evangelia povzbuzuje. On přemohl zlo, s ním se opět můžeme stávat solí země – i třeba (zatím) v Babylonu.