Vydání: 2017/13 Svou duši poroučím Bohu, 28.3.2017, Autor: Jan Houkal

Všechny tři janovské texty – krom toho, že jsou svědectvími Ježíšových mocných činů – mají v sobě i obrovský potenciál pro hlubší duchovní výklad, a to právě ve smyslu jakýchsi prototypů toho, co se s člověkem děje před křtem, ve křtu a následně po něm. Proto se také čtou. Před dvěma týdny to byl Kristův rozhovor se samařskou ženou, prototyp cesty uvěření a obrácení, minulou neděli uzdravení slepého od narození, obraz křtu či „pracného křtu“ (svaté zpovědi), a dnes je to vzkříšení Lazara.
Je to jeden z největších Kristových zázraků, který – spolu se vzkříšením dcery Jairovy a syna naimské vdovy – ukazuje zvláštním způsobem na Ježíšovu Boží moc: vzkřísit mrtvého může opravdu jen Bůh. Vzkříšení Lazara je i předznamenáním Ježíšova zmrtvýchvstání a budoucího vzkříšení člověka, ale to jen do určité míry: zatímco Kristus vstal a jím vzkříšený člověk bude vzat do světa Božího (do „nebe“), Lazar byl vrácen zpět do tohoto života se svým neproměněným, ale jen znovu oživeným pozemským tělem. A právě v tom je dnešní evangelium zvlášť obrazem a prototypem toho, co se s člověkem děje při křtu: poté, co je křtem ponořen do smrti Kristovy, je Boží milostí vzkříšen zpět do tohoto světa, do svého pozemského života. Nemění se jeho tělo, ale v duši cosi podstatného ano: má nyní větší sílu věřit, doufat a milovat, což je – vedle odpuštění hříchů – hlavní účinek křtu. A nejen křtu, nýbrž i svaté zpovědi: i skrze ni nám Bůh odpouští hříchy, jichž jsme se dopustili od křtu, respektive od poslední zpovědi, ale také očišťuje a uzdravuje naše nitro a dává nám novou sílu k následování Krista. Obojí je vzkříšením z duchovně mrtvých, ono „narození znova z vody a z Ducha“, o kterém sám Pán Ježíš říká Nikodémovi.
Jestliže jsme před dvěma týdny rozjímali o samařské ženě jakožto o ztělesnění naší cesty víry a obrácení a minulou neděli o uzdravení smyslů naší duše pro lepší vnímání Boha a jeho přikázání, tak dnes nám vzkříšení Lazara ukazuje cíl této naší cesty a proměny: stát se s Boží pomocí „novým člověkem“ už v tomto světě.
Jistě, tato proměna je celoživotním úkolem a cestou. Přesto čas od času dochází k zásadním zlomovým okamžikům, k oněm požehnaným chvílím spásy, které nás nějak zásadně posunou kupředu za Pánem Ježíšem. Je to jako když člověk vyskočí na nový, vyšší schod (vedoucí do nebe). Kéž by k něčemu takovému došlo i o letošních velikonocích, které se už tak nezadržitelně blíží: u katechumenů svatým křtem, u nás ostatních svatou zpovědí a obnovou křestního vyznání. Pak i my máme naději stát se lidem kolem nás znamením Kristovy Boží moci, podobně jako se jím stal vzkříšený Lazar. A to je určitě překrásný úkol…