Letos při trvání karanténních opatření, a tedy i absenci veřejných bohoslužeb, se vynořuje otázka, zdali a jak se má projevit naše křesťanská víra, když jsme tak trochu všichni v izolaci, odděleni jedni od druhých. Před kým máme v těchto dnech ve vylidněných městech a obcích svědčit o Kristu? Jediným viditelným skutkem naší křesťanské víry přece není, že jdeme v neděli do kostela na mši svatou. Křesťanství a pastorační úsilí Kristovy církve není vázáno jen na zdi chrámu. Křesťanský život má tolik podob! A není vyhrazen jen pro nedělní den. Dokáže hledat a nacházet rozmanité způsoby, jak Ježíšovo evangelium ve světě šířit, jak věrohodně být světlem a solí.
Vydání: 2020/16 Není čas na sobectví, 14.4.2020
Vezměme si biblická čtení této neděle, nahlédněme do Božího tajemství. Již vzkříšený Kristus svým apoštolům, dosud ustrašeným, a proto zajištěným za zavřenými dveřmi, ukazuje ruce a bok s ranami, které se ani zmrtvýchvstáním neztratily. Ukazuje jim je nikoli proto, aby je zahanbil výčitkou, že nic pro něho neudělali, když byl zajat, týrán a veden k smrti na kříži. Je ochoten za stále rozechvělými apoštoly chodit znovu, snad i kvůli Tomášovi, námi nazývanému nevěřícím, pro Ježíše však apoštolem, který, má-li jednou o něm svědčit a šířit jeho radostnou zvěst, je logické, že ve věcech víry chce mít jasno.
Jak bylo zmíněno, vše se opakovaně odehrávalo za zavřenými dveřmi. Pro zmrtvýchvstalého Ježíše ale zavřené dveře nejsou překážkou – a ani nepočítá s tím, že za těmi dveřmi najde suverénní a stoprocentně vyškolené a odvahou vybavené své bývalé učedníky a žáky. Naopak! Shledal se se stejně vyděšenými, jaké mohl spatřit, když ho vojáci po poslední večeři zajali, a oni jeho opustili.
Naše letošní karanténa nám nečekaně poskytuje podobnou zkušenost. Apoštolové s Tomášovou výjimkou byli všichni pohromadě, jako jsme teď ve svých domácnostech pohromadě my. Nejsme sice v dané nucené izolaci zavřeni z lidského strachu, ale rozechvělé srdce může mít kdokoliv z nás. Obáváme se o osudy našich nemocných a umírajících bližních, starost nám působí vyčerpanost obětavého nasazení všech, kteří je ošetřují, jestli vydrží, aby postižené neopouštěli. Kristus nás může v našich domácích společenstvích překvapit stejně, jako tehdy zřejmě překvapil apoštoly pečlivě zajištěné za zamčenými dveřmi.
Apoštolové nemohli být od světa lidí donekonečna odloučeni – vyšli ven, izolace skončila. Vytušili, že s nimi Kristus počítá, že do nich klade svou důvěru bez ohledu na to, jak se ještě nedávno, před několika dny, zbaběle chovali. Směle vyšli k lidem, protože začali chápat, že i za ně Ježíš prolil svou krev.
I ta naše letošní karanténa, pro někoho jakoby pobyt v cele, dá-li Bůh, brzy skončí. Kéž bychom opustili svou domácí izolaci stejně rázně jako tenkrát apoštolové! Čekají na nás ti, kdo prošli stejnými zkouškami, jaké potkaly nás. Vysvětlovat právě jim, našim současníkům, že životní zkoušky člověka tříbí a zocelují, že člověk není bohem, ale že je jen jediný Bůh, to všechno bude naším úkolem.
