To, co dnešní starozákonní a evangelijní čtení propojuje, není primárně číslo sedm (sedm umučených makabejských bratří a sedm zesnulých bratří, manželů jedné manželky), nýbrž víra ve vzkříšení mrtvých. Víra, která ve Starém zákoně postupně krystalizovala a v Novém zákoně, především ve zmrtvýchvstání Pána Ježíše, našla své naplnění a potvrzení.
Vydání: 2019/45 Zazní díky za svobodu, 5.11.2019
Sedm synů jedné ženy – v době snah podrobit si i náboženské přesvědčení Židů cílenou a násilnou helenizací někdy v první polovině druhého století př. Kr. – obětuje raději v krutém mučení svůj život, než aby se zpronevěřilo Božímu zákonu, a tak ztratilo Boha. Spolu se svou matkou věří ve vzkříšení mrtvých, Boží soud a odměnu spravedlivých, a tak představují již rozvinutou a hlavně živou židovskou víru v posledních staletích před příchodem Krista.
Saduceové, příslušníci velekněžských rodin, kteří tuto víru nesdílejí, se ve své otázce položené Ježíšovi odvolávají na tzv. levirátní právo stanovující, že bezdětnému zemřelému bratrovi má zplodit potomka jeho švagr (levir). Nechtějí ale patrně slyšet odpověď, nýbrž svou otázkou chtějí ukázat nesmyslnost víry ve vzkříšení z mrtvých. To se jim ale nepodaří, Pán Ježíš svou odpovědí ukáže na novost stavu člověka v nebi, stavu, který převyšuje všechny naše představy.
Dnešní biblická čtení – s blížícím se koncem liturgického roku – tak cílí naši pozornost k otázkám spojeným se smrtí a věčností. Možná v leckom z nás – i navzdory naší křesťanské víře a naději – se jejich poslechem rozezněly otázky typu: A je skutečně věčnost, není celá víra v ní jen produktem touhy člověka a nesmiřitelnosti se smrtí, neplatí epikurejské „dokud jsme tu my, není tu smrt, a až tu bude smrt, nebudeme tu my“?
A je-li věčnost, budeme jí shledáni hodnými, jak dopadneme u posledního soudu, máme vůbec vzhledem ke svým slabostem, hříchům a zesvětštělému způsobu života šanci?
Na všechny tyto otázky jistě můžeme najít celou řadu vysvětlení a teologických odpovědí. Jedna pak bude společná: O existenci věčnosti a výsledku svého osobního posledního soudu se budeme moci přesvědčit, až sami překročíme práh smrti a staneme před Bohem. Máme samozřejmě spoustu důvodů ve věčnost věřit a v Boží milosrdenství doufat (a najdeme jich vždy více než o opaku), nicméně základní „risk“ musíme vždy udělat sami: „vše vsadit na kartu Ježíš“, třeba i proto, že to, co vsázíme (svůj pozemský život), je vždy nekonečně méně než to, oč můžeme nevsazením přijít (o Boha a o věčnost). I tak se totiž dá naše křesťanská víra definovat. Jak to krásně vyslovil, prožil a mučednickou smrtí stvrdil P. Josef Toufar: „Žijme tak, jako bychom dnes zemřít měli. Žijme pečlivě jako moudří a vykupujme si časem vezdejším život věčný.“
